Nekonečné pocity [Camren CZ]

9.

Pohled Normani

Vracím se zpět a mým skútrem, pomalu zaparkuju u mola vedle dalšího skútru. Někdo už tu taky je.

„Haló" promluvím do zahrady. Nikdo se neozývá. Dál se přibližuji k lehátku.

„Ally" volám. Otočím se zpět na moře a koukám jestli se někdo nevrací.

Otočím se zpět, chci vzít z lehátka ručník, ale v tu chvíli mě zasáhne voda do obličeje.

„Přímý zásah." volá za mnou Dinah.

„Co to sakra?" otřu si přebytečnou vodu z očí.

„Kde jsi to vzala?" popadnu její plastovou pistoli.

„To jsem tu našla." Dinah ukáže na malý domeček na zahrádce. Zamračím se a jdu k domku. Pomalu beru za kliku, cítím, jak je Dinah za mnou.

„Ty jsi to odemkla?" ptám se, protože na zemi leží zámek.

„Ne, takhle to už bylo." i hned se Dinah brání.

Otevřu dveře a vykoukne na mě malý obýváček. U okna je malá pohovka naproti televize, kus linky s dřezem, na poličce je mikrovlnka, je to malé, ale dost nacpané věcma. S Dinah se na sebe podíváme.

„Tady někdo bydlí?" ptám se, Dinah jen pokrčí rameny. Slyším hukot skútrů, tak vylétnu ven, přijely všechny ostatní dívky.

„Dinah, pojď." musím jí odtamtud vytáhnout. Na poslední chvíli, hodím pistoli z ruky na postel. Holky si nás zatím nevšimly, takže děláme jakože nic.

Pomalu se k nim přibližujeme.

„Dinah, teď nic neříkej, dobře?" Dinah pomalu přikývne.

„Bylo to super." směje se Camila s Lauren. Holky nám chvíli věnují pohledy a potom směřují dál k domu.

„Myslíš, že by tu mohl bydlet ten, kdo to pronajímá?" přešlapuje Dinah ze strany na stranu.

„Camila, měla pravdu, nezdálo se jí to, měla bych tam zavolat." Dinah dál nečeká a mě nezbývá, než běžet za ní.

Pohled Dinah

Probíhám obývákem.

„Dinah" zavolá mě Lauren. Otočím se na ní a potom se pomalu usměju.

„Hned přijď budeme volat Simonovi." Lauren na mě zvláštně kouká, snaží se rozeznat pocity z mojí tváře.

„Jsi v pohodě, Dinah, vypadáš nějak bledě." vstane a jde ke mě.

„Jo, jen, musím na záchod." opět vypálím a běžím do svého pokoje.

Hrabu telefon a začnu hledat seznam apartmánů, na mých oblíbených stránkách.

„No tak" prst běhá po displeji. Když najdu hledaný apartmán, uměju se. Pod fotkami najdu telefonní číslo, hned ho výtočím.

Po chvíli pípaní to osoba zvedne.

„Ano" řekne hluboký hlas. „Ehmm" zaseknu se a přemýšlím o dalších větách.

„Zdravím, tady Dinah, pronajaly jsme si u vás apartmán." říkám mu a na druhé straně je ticho.

„Vteřinku" chlap se ozve a potom zase ticho. „Ano, to sedí, potřebujete něco?" ptá se celkem nepříjemným tónem.

„Vím, že se to bude zdát divné..." přeruší mě křupnutí dveří, do ložnice totiž vejde Normani, ukážu prstem, aby byla potichu.