Nekonečné pocity [Camren CZ]

11.

Pohled Ally

Dnes je poslední den v Itálii, je hrozné vědět, že jsme tu mohli být ještě jeden týden. Společně jsme si to užily, poznaly novou osobu, která evidentně udělala dojem na Dinah, protože si ten večer od něj vzala číslo a teď mu volá každou hodinu.

Tu noc se Lauren vypařila ze scény, ale noc nezkončila. Dinah vytáhla whisky a pilo se a hodně. Všichni to přehnali kromě mě, já na ně dohlížela. Vím, že tu Jack zůstal přes noc, ale spal v obýváku. Druhý den jsem se viděla půlku dne jen s Lauren, ostatní měli takovou kocovinu, že ani nevylezli z pokojů. Ale dneska už je všechno jak má a letíme domů.

Já už mám zabaleno a připravuji lehkou svačinu na cestu k letišti. Konečně někdo přišel dolů, byla to Lauren a udělala na mě smutný obličej.

„Co pak tě trápí dítě?" snažila jsem se jí rozesmát matčinou otázkou. Lauren na to jen mávla rukou. Neřešila jsem to, Lauren, když něco trápí, chce se s tím vypořádat sama, což je samozřejmě ten nejhorší nápad. Dodělala jsem krůtí sendviče a do té doby přišly i ostatní holky.

Chvíli jsem pozorovala scénu ze zadu, u stolu bylo hrozný ticho, nikdo nemluvil opravdu nikdo.

„Takže?" „jak jste se vyspaly?" snažila jsem se zlepšit náladu u stolu, chvíli jsem se na ně koukala ze shora a nakonec si sedla do čela. Nikdo se moc k odpovědi neměl, tak jsem si povzdechla.

„Zas tak špatný to není, byli jsme tu týden, aspoň tak." pokrčila jsem rameny.

Dinah odtrhla zrak od jídla mým směrem.

„Vážně Ally?" „nepřijde ti, že pořád dřeme, ani týden navíc nám nedají?" nafoukla se. Dosnídaly jsme, vše zabalily, poklidily, napsaly vzkaz Jakeovi a bylo hotovo, vzaly jsme taxík k letišti.

Ještě nikdy mezi námi nebylo takové ticho, nikdo nemluvil a to mě uspalo.

„Ally" volala Normani a já rozlepila moje oči.

„Jsme v New Yorku." místo šťastné reakce, na mě padl smutek, taky mi bylo líto, že jsme musely tak brzo ukončit naší dovolenou. Ale, co se dalo dělat, musely jsme vytvořit nové písně, fanoušci na nás tlačí.

Pohled Lauren

O pár měsíců později...

Naše těžká práce se projevila, album Reflection bylo venku teprve týden a nám přibývalo neskutečně moc shlédnutí. Od naší dovolené se toho moc nestalo, 5 dní v týdnu jsme byly ve studiu a takhle to probíhalo nějak do půlky listopadu, takže jsme neměly moc času na zájmy a rodinu.

Jediný volný týden jsme měli přes Vánoce, které každý trávil u sebe v rodném městě s nejbližšími. A já a Camila? Od té doby se mezi námi nic nestalo, nemluvily jsme mezi čtyřma očima, nic. Myslím si, že to Camila nebere vážně, znám jí, ona je takový malý blázínek, nevím, co od ní čekat.

Ale teď se vrátíme k našemu výtvoru. Simon byl na nás pyšný, hlavně se mu líbili počty, vím, že mu už teď jde jenom o peníze a jak všechno vypadá. Hned po vydání prvního alba, má Simon na rok 2016 další nápady, což je další album.

„Lauren" přerušil mě náš trenér Sean.

„Soustřed se, musíš do toho dát všechno." volá na mě přes celou místnost a začne odpočítávat.

„1.,2..,3.." zatleská a v pozadí se ozve píseň Sugar Mama.

Kroutím se, jak nejlíp umím, ale když mě už nerozptylují myšlenky, tak zas osoba na druhé straně, kterou vidím v zrcadle moc dobře. Všimla si mého pohledu a tak začala všechno dělat stokrát intenzivněji.