Nekonečné pocity [Camren CZ]

22.

Pohled Camily

Něco na mě káplo, podívala jsem se k nebi, mraky nad městem ještě více ztmavly, nevyvolalo to ve mě žádnou reakci, dál jsem tam stála s cigaretou v ruce. Po mrakodrapu naproti stékala voda, lidi po ulicích se schovávali do obchodů nebo do vstupů do meter. Kapka, která padla přesně na konec mojí cigarety vše uhasila, dala jsem si mokré vlasy z obličeje a pořádně se nadechla, toho čistého vzduchu.

Milo přiběhl ke mě Shawn přehodil přeze mě jeho džínovou bundu a zavedl mě dovnitř. Posadili jsme se na postel, teď se naštěstí na nic neptal, položil mi na klín papírovou tašku plnou sušenek a já ho dlouze objala.

______

Zvonek se rozzvonil přes celý dům, koutkem oka jsem z kuchyňského okna viděla černého Jeepa, objala jsem tátu a mámu, rozloučila se se Sofinkou, Shawn o ničem nevěděl, naštěstí byl ve studiu a vyšla jsem. Měla jsem na sobě tenisky a volný overál, rychle jsem si nasadila sluneční brýle a šla po kamenné cestě k autu. Otevřela jsem dveře auta, sotva jsem je zavřela auto se rozjelo. Když jsme byly ze čtvrti pryč potom si až Dinah sundala její brýle.

„Nevěděla jsem, že pro mě přijedeš ty." Dinah se nepříjemně zavrtěla.

„Jde poznat, že jsme se opravdu dlouho neviděly, řídím už několik měsíců, takže proč ne." řekla a dál věnovala pozornost cestě.

„Víš, kde je?" Dinah přikývla a zastavila na červenou. „a už se ti někdo ozval?" na to zavrtěla hlavou a rozjela se.

Byla to snad moje nejdelší cesta v životě, projíždely jsme městem, lesem, městem a zase lesem. Dinah zapla hudbu, nikdo teď nechtěl mluvit. Najednou zastavila, dlouho jsme se nerozjížděly, tak jsem se na ní otočila. Ona přikývla a tím mi dala znamení, že už jsme tady.

Stály jsme před obrovskou bílou budovou, šla z ní hrůza a to jsme ani nebyly vevnitř. Uvnitř nebylo nic moc úžasného, bílé prostory bez emocí, nikdo si nás pomalu ani nevšímal.

„Tohle, že je nemocnice?" naklonila se Dinah ke mě, ale i tak to řekla poměrně nahlas. „spíš to vypadá na nějakej blázinec." dodala, pokrčila jsem rameny a šla dál, na levo byly pokoje, byly otevřené takže jsem viděla všechno, zastavila jsem se u jednoho, kde rodina seděla nad starou paní, brečeli, bohužel umírala, šla jsem dál a viděla i do dalšího, byl tam pán, který byl na vozíku, koukal z okna, tak šťastně. Usmála jsem se pro sebe.

„Notak Camilo, nejsme tu na prohlídce." Dinah mě vzala za ramena a tlačila dál po chodbě. „Čím rychleji to vyřídíme, tím budeme moct vypadnout z tohohle divnýho místa." moje ramena bolela jejím stiskem.

„Hledáte někoho?" otočily jsme se na tlustou sestru za námi. Její obličej byl tak přísný a tak nechutný, rozkydlí do všech stran a její zlé obočí tomu všemu dodávalo ještě větší efekt. Úplně jsme zamrzly hrůzou.

„Tak hledáte někoho?" její krutý hlas nás znovu bodnul do uší. S Dinah jsme se na sebe podíval, přikývly.

„Hledáme Lauren." vyhrkla jsem.

„Kterou?" paní nervózně přešlapovala.

„Lauren Jauregui." odpověděla jsem a ona si mě prohlížela, jestli opravdu říkám pravdu, nakonec se její ruka rozmáchla a dala nám znamení ať jdeme za ní. Šly jsme do druhého patro s Dinah jsme se nervózně kontrolovaly. Konečně jsme s dostaly k daným dveřím, paní si nás znovu prohlídka vešla do pokoje a nechala nás tam stát.

„Myslíš, že nás pustí dovnitř?" nervózně jsem chytla Dinah za ruku. Ta jen pokrčila rameny.

Chvíli jsme čekaly nakonec jsme se odvážily samy vejít. Když jsem zavírala dveře vběhla dovnitř ještě nervózní Mani. Byla neuvěřitelně zadýchaná jako kdyby sem běžela celou cestu.

„Jsem tady." nakonec prohlásila, na obličeji mi vylezl úsměv, ale po chvíli zmizel, když mi došlo, kde jsme.

Dinah a Mani šly první za Lauren, já jsem se musela pořádně nadechnout a přebrat to, že u ní budu zase tak blízko.

Popošla jsem a konečně jí viděla, ležela na posteli, její rty odpovídaly a někdy se roztáhly i do úsměvu.

Rachot u okna mě vyrušil, sestra roztáhla žaluzie dokořán a sem prostoupilo sluneční světlo. A potom se to stalo její oči se setkaly s mými, ale jen na vteřinu, potom se mi docela dlouho vyhýbala.

„Ahoj Ally." usmála jsem se na ní a posadila se vedle.

„Tak, co si vyváděla?" zeptala se Dinah, která se opírala o hranu její postele. Lauren odvrátila pohled od nás všech.

„Jeden chlap ji našel sedět u pole, prý tam už nějakou dobu byla a chovala se jako blázen." řekla sestra, která se opírala o okno.

„Nesmysl, nic mi nebylo." Lauren skřížila ruce. A byla jsem tu znovu, znovu a znovu jí ubližuji.

„Byla i trochu dehydratovaná." ukázala sestra na kapačky a Lauren jí dala výhrůžný pohled. Nějakou dobu jsme ještě mluvily, Lauren ještě dnes může odejít, jistě, že toho využije. Po letech jsem měla pocit, že se opět s holkama sbližujeme i když uvnitř nás jsme toho měly dost neuzavřeného.

„Camilo" řekla Lauren, tím nejlepším přízvukem. „Můžeme si promluvit?" přikývla jsem v naději, že to bude k něčemu dobré. Všichni odešli, až na nás dvě, seděla jsem pořád na stejné židli, Lauren se víc posadila a propletla její ruce.

„Mrzí mě to." musela jsem to říct.

„Věděla jsem, že to řekneš."

„Je to má vina na té oslavě..." Lauren mě přerušila.

„Vážně si myslíš, že se to pořád točí kolem tebe?" řekla, její hlas trochu přeskočil.

„Omlouvám se.."

„Camilo, vím, že to asi nikdy nepochopíš, ale tohle jsem nechtěla, už od tebe nic nepotřebuju, šla jsi dál a já taky." „neber tohle jako šanci si promluvit o minulosti, nechci ti dávat žádný naděje, už ne." teď se vyhýbala mému pohledu.

„Ale Lauren.."

„Camilo, stačí, myslím, že by jsi už měla jít." ukázala na dveře. Koukala na mě skoro černýma očima, myslela to smrtelně vážně. Otočila jsem se a opustila místnost, holky mě na chodbě objaly chyběly mi, moc dobře to věděly, ale nechaly mě jít i po druhé.