Nekonečné pocity [Camren CZ]

14.

Pohled Lauren

Vešla jsem do autobusu a hned prohledala místnost naproti, kuchyň. Na lince ležela nutella, takže tam Camila šmejdila. Otočila jsem se do leva a šla dlouhou chodbou, narazila jsem na dveře a hned je otevřela, v koupelně nikdo nebyl. Šla jsem dál a koukla do palandy, kde předtím bruneta ležela, vše bylo ustlané, jen chyběla její oblíbená deka.

Tak jsem prohlédla i ostatní dvě palandy, kde taky nebyla. Začala jsem panikařit. Co když prostě odešla, tady v Brazílii se hned ztratí a nebo je v druhém autobusu, protože nechtěla být sama? Všechno je to má chyba, vždycky jí nějak zraním. Chtěla jsem odejít, zmizet a vrátit se za několik dní, ale můj náhlý nápad zastavilo silné chrápnutí. Vrátila jsem se zpět k palandám a šla ještě o kus dál, v rohu byly schované dveře do další místnosti.

Vzala jsem za kliku a ani jsem neoslepla. Byla tam tma a do místnosti padalo trochu světla z chodby kde jsem stála, ozvalo se další chrápání, bylo mi jasné, že se tam malá Camz schovává. Došla jsem k místu, kam padalo světlo a posadila se na spodní část pohovky, kde spala. Přejela jsem po její paži, která byla slabě viditelná a užila si ten dotek, jak jsem nejvíce mohla. Takhle jsem to párkrát opakovala než Camila asi ucítila moje nadšení, protože ruka podemnou cukla.

Její ruka se vzdálila a po chvíli jsem slyšela tiché pípnutí. Světlo ožilo a já viděla, jak drží malý ovladač. Aspoň mi udělala čas na to si místnost prohlédnout, byl to obývák, sladěný do hněda jako celý autobus.

Camila ležela na černém koženém gauči a naproti němu byla na zdi malá televize. Před gaučem byl malý skleněný stůl na kterém ležela slupka od banánu a lžíce, která byla z půlky ušpiněná, od té nutelly.

„Lauren" ozval se její rozespalý hlas, rychle se posadila a urovnala vlasy a oblečení.

„Proč tu jsi?" znovu promluvila, ale neměla odvahu se mi kouknout do očí. „nechtěla si spíš být v tom druhém autobusu?" trochu se ušklíbla.

Potom se podívala na zeď a tam chvíli koukala, byla unavená jsem si tím jistá.

„S Dinah zůstaneme tady, nakonec se všechno ujasnilo." Camila jen přikývla, vstala, vzala slupku ze stolu a nesla jí do koše. Její zadní část byla na mě skvělé natočená, přišlo mi, že se to dělo zpomaleně, dlouho jsem se bránila a nakonec podlehla.

Koukala jsem na ní od shora dolů, pořád měla stejné oblečení z odpoledne.

„Lauren, co po mě chceš?" ozvala se a opřela se o skříň za ní. Já nic neřekla a položila pytlík ze starbucksu, který jsem stále držela.

„Přinesla jsem ti milkshake a nějaký dortík." snažila jsem se odlehčit náladu, ale Camily obličej ještě víc zhořkl.

Když na mě koukala intenzivním pohledem spustila jsem.

„Chci si promluvit, nikdy jsme neměly pořádnou šanci takže to chci udělat." nadechla jsem se.

„To co se mezi námi stalo, to nebylo opravdové?" zeptala jsem se a Camila dala ruce v kříž.

„Jestli tě štve, že jsme mezi sebou měli chvíli pauzu, tak to dokážu napravit, budu tu zase pro tebe, Camz." věnovala jsem jí ten nejhlubší pohled. „chci mít prostě jasno." „jen mi řekni, co se stalo, co jsem udělala špatně?" už jsem nevěděla, co říkat, ale Camily hnědé oči spadly opět na zem.

Chvíli mlčela a potom zase opřela zrak o mě.

„Laur, tohle není kvůli tobě." jejím pohledem mě ještě víc zmátla.