Hunger games - Aleah Duncain

Část šestá - první noc a nečekané setkání

    Nekončím u prvního domu, ale jako zběsilá probíhám zničenými ulicemi a přeskakuji výmoly v cestě. Batoh mi v neudaném rytmu bouchá do zad a já tam cítím něco tvrdého. Není to moc příjemný běh. Ze všeho nejvíce tady nechci být. Chci být teď s tátou doma a pomáhat mu přešívat mé šaty. Musí se o mě hrozně bát. Určitě sedí zničený u televize a bojí se o mě. A o Aldena také, samozřejmě. Měla bych už někde zastavit a schovat se, dokud to půjde. Všímám si, že okolo jedné budovy jsem už jednou běžela. Jako jedné z mála chyběla střecha úplně. Zpomalím. Za sebou ale slyším dusot a smích. To mě přinutí k okamžitému schování se někam. Vběhnu do nejbližší budovy.

    Zahalí mě znovu tma. Do budov moc světla neproniká. Jen vysklenými okny. Uvnitř přejdu v chůzi. Kdysi halou procházím a nahlížím do každého pokoje. Jsou úplně zničené. Zastavím u schodů. Nejsou moc bezpečné, ale přijdou mi jako dobrá možnost. Každý schod pode mnou vrže, ale to mě jen popožene nahoru do patra, kde se dál větví dalších pár místností. Do jedné z nich úplně vzadu vejdu. Zavřu za sebou tiše dveře. Sundám si batoh ze zad a položím ho pod okno, kde si poté i sama sednu. Přitisknu si batoh i kolena k sobě a bez jediného hnuté tam takhle nějakou chvíli sedím.

    Ráno mě budí podivné světlo, které mi svítí do obličeje. Zkrabatím ho a otevřu oči. Sluneční světlo. Musela jsem prospat celou noc. Tiskla jsem k sobě batoh. Ani jsem nezkontrolovala, co v batohu mám, proto s tím ráno začínám. Už se začíná ozývat žaludek. Rozepínám zip batohu. První věc, kterou tam nacházím, je kovová lahev s vodou. Alespoň tak chutná. Dál několik kusů sušeného masa. Krabička zápalek, spacák a provaz. To se tedy moc nepředali. Jednu tyčinku do sebe hned hodím, ale pěkně pomalu. Jak tak jím a koukám před sebe, slyším první ranní hlasy. „Nemáme ani přehled o tom, kolik mrtvejch je, sakra!“ Ten hlas mi není povědomý. „Nimmo, uklidni se, večer to zjistíme. Napočítala jsem jich devět.“

    „Navíc nám zdrhnul ten hajzl. Jestli Muse někde potkáme, vlastnoručně mu zakroutím krkem.“ Muse. Ten kluk z dvojky. Museli to být profíci. Přestanu kousat, jako by snad měli slyšet i to. „Řekla bych, že je už dávno mrtvej. Je to slaboch. Vždycky byl.“ To je mi výhra. Musela to být dívka z druhého kraje. Nimmo byl kluk z jedničky. Nepochybně. „Co se na chvíli někde utábořit?“ To ne. Alden. Byl s nimi. Sjedu podél zdi níže. Potlačím vzlyknutí a jen pevně v ruce držím zbytek sušeného masa. „Zbláznil ses? Teď je nejlepší možná chvíle na lov těch chudáčků, a ty bys to prospal? Měl jsi říct rovnou, že na to nemáš.“ Vyprskne na něj Nimmo. „Promiň. Jen jsem se ptal. Jasně, že na to mám.“

    Jejich hlasy se pomalu vzdalují, ale já ještě dlouhou dobu nejsem schopna pohybu. Aldena jsem ztratila. Zůstala jsem sama. Až někdy v poledne si řeknu, že bych se měla posunout vpřed. Sbalím všechny věci do batohu a sunu se podél zdi ke dveřím pokoje. Nechci, aby mě někdo slyšel. Mohl by si na mě dole před budovou počkat. Nejlepší bude, když budu chodit stínem. Mohla bych se přesunout o pár budov dál. Pak se ztratit v lese. Jenže co v lese? Aniž bych se rozhlédla, vyběhnu z budovy naproti a schovám se tam do stínu. Přitisknu se ke zdi. Je studená.

    Takhle postupuji nějakou dobu, jenže to vypadá, jako by město nemělo končit, což se mi nezamlouvá. Nakonec se u desáté budovy ve stejné řadě posadím do stínu. Není to moc strategické místo, ale je tu příjemně. Oproti tomu vedru, jaké je na přímém slunci. Trochu se napiju. Jen trochu, abych zbytečně neplýtvala zásobami. Píp. Píp. Píp. Vzhlédnu. To pípání. Nechám batoh na zemi a zvednu se. Vyjdu ze stínu a zacloním si rukou. Poblíž mě se snáší kovový padáček neboli majitel toho pípání. Natáhnu k němu ruce a chytím ho. Přestane pípat. Vrátím se do stínu a posadím se tam. Uvnitř nalézám dalších pár kousků sušeného masa. Okamžitě ho narvu do batohu. Dole nacházím ještě vzkaz. „Najdi toho kluka. -B“ Balthar. Rozhlédnu se. Je mi jasné, že tady není, ale vím jistě, že se dívá právě teď, proto jen tiše hlesnu „Děkuju.“ Padáček schovám do sudu poblíž, abych schovala stopy, a vydám se dál na cestu.

    Jak mám toho kluka asi najít? Nejsem jasnovidka, nemůžu vědět, kde se teď zrovna nachází! Ale vypadá to, že jsem mu blíž, než jsem původně myslela. „Když mi řekneš, kde je holka z osmičky, nechám tě naživu.“ Takže hledání bylo oboustranné. Jak milé. Posunu se podél zdi o něco blíže. „J-já nevím, kde je. Ani nevím, jak vypadá!“ Ten kluk zní zoufale. „Vypadni! Jestli tě najdu příště, zabiju tě!“ Slyším dusot nohou. Vzdalující se. Když se ještě o něco posunu blíže, zavadím o něco nohou. Nejspíše o nějakou kládu, protože zakleju. „Kdo tam je?“

    „No tak!“ Rozhodnu se, že vyjdu. Sunu se podél zdi až na její okraj. Částečně vykouknu zpoza rohu. „Aleah…“ Jeho hlas se úplně změní. Sklopí k zemi sekyru, kterou měl až dosud napřaženou k útoku. „Hledala jsem tě.“ Pomalu se ke mně rozejde. „I já tebe. Myslel jsem, že tě dostali.“ Zakroutím hlavou. „Utekla jsem sem. Ráno jsem slyšela profíky. Myslela jsem, že budeš s nimi.“ Dotkne se prsty mé tváře a pro mě je to uklidňující. Nechápu, proč, ale je to tak. „Jak jsem řekl. Pomůžu ti vyhrát. Jsme v tom spolu, bereš?“

    „Beru.“

/Nakonec jsem stihla ještě ve starém roce dopsat tuhle část. Bylo to těsně, ale tady je a tím bych všem, kteří čtou mé příběhy, chtěla popřát to nejlepší do nového roku! :)