Hunger games - Aleah Duncain

Část šestnáctá - Turné, část 3.

    „Přivítejte Muse, vítěze šedesátých šestých her a jeho půvabnou nastávající!“ Muse i se svou snoubenkou vystoupí před všechny Kapitolany. Oba vypadají náramně šťastně. Muse na ní může oči nechat. Jak by taky ne. Je krásná. „Vítejte! Musi a Damo! Jsme velmi rádi, že jste přijali naše pozvání!“ Caesar Flickerman všem ukazuje své krásné bílé zuby. „Nemohl sis vybrat lépe, Dama je velmi krásná dívka.“ Dama se usmívá, ale takovým plachým úsměvem. Muse je radostí bez sebe, když se na ni dívá. „Přivádí mě to ale k jedné otázce. Co se stalo mezi tebou a Aleah? Mnozí z nás doufali, že budete žít šťastně až do smrti, mám pravdu, přátelé?“ Bouřlivý potlesk. „Víte, s Aleah by nám to nikdy neklapalo. Nevím, co jsem cítil v aréně, ale rozhodně vím, že to nebylo to, co nyní cítím k Damě. Kdybych si ji před pěti lety vzal, udělal bych rozhodně chybu.“

    Prudce se posadím. Přiložím si dlaň na čelo a upřeně se dívám na bílou deku, pod kterou jsem až do teď spala. Zvednu se z postele. Opustím svůj pokoj a vydám se do toho Muse. Zaklepu. Nikdo se neozývá, proto tiše vejdu dovnitř. Není tam. Ani v koupelně. Rozhodnu se, že odejdu, ale pak si něčeho všimnu na jeho nočním stolku. Vím jistě, že předtím to tam nebylo. Je to náramek ze zlatých prstýnků. Na každém z nich je malá květina jako přívěsek. Položím si ho do dlaně. Ten je můj. Vlastně byl. Měla jsem ho při rozhovorech. Měla jsem plno náramků, ale mezi nimi byl určitě i tenhle. „Ztratila ses?“

    Otočím se za hlasem. Nechala jsem otevřené dveře. Muse stál mezi nimi. „Já…Já jsem…Já jsem tě hledala. Nebyl jsi tady.“ Vejde a zavře za sebou. Třeba se mě teď zbaví, aby si mě nemusel vzít. Položím náramek zpět na stolek. „Půjdu, promiň, vím, že se mnou nechceš nic mít.“ Sklopím hlavu a rozejdu se pryč. Zastaví mě. „To není pravda, Aleah.“ Vzhlédnu k němu. „Já tě nenutím, aby sis mě vzal, jen s tebou chci strávit poslední čas, který nám zbývá.“ Založím si ruce na hrudi. „Neřekl jsem, že si tě nechci vzít, ale tobě to nepřijde uhozené? Nemůžeš si vzít někoho, do koho ani nejsi zamilovaná.“ Co? „Jak to myslíš?“

    „Vím, že to v aréně jsi řekla jenom v návalu emocí. To všechno tady děláš jen proto, že myslíš, že je to správné, ale není to správné, když si na to jen hrajeme.“ Byla jsem zmatená. Právě řekl, že všechno, co se mezi námi stalo, jsem jen předstírala. „A co to ráno? To jsem taky předstírala?“ Pokrčí rameny. „Já nepředstíral. Vím, co k tobě cítím a vzdal bych se všeho, abych s tebou mohl být.“ Vezme mě za ruku. „Musi, my se nemůžeme vzít. Mně bude sedmnáct a tobě osmnáct. Slyšíš, jak směšně to zní?“ Jemu to směšné nepřijde. „Věk je jenom číslo.“ Zakroutím hlavou. „Ne, tohle číslo ti říká, jestli jsi připravený, být dospělý a dospěle se rozhodovat. Já si tak nepřipadám. Nevidím se jako máma v blízké budoucnosti.“

    „Každý, kdo byl v hladových hrách, dospěl. To je fakt. Je to na tobě. Po turné zůstanu v Kapitolu a bude na tobě, jestli tam zůstaneš se mnou. Běž.“ Šla jsem. Do slova a do písmene jsem nevěděla, co mám dělat.

    „Jsem vítěz vašeho kraje. Savera mi byla rovnou protivnicí. Dokonce bych i řekl, že byla lepší než já. Bohužel mohl vyhrát jen jeden z nás.“ Na tabuli vidím jeho. S vážným výrazem se dívá před sebe. Je to bojovník. Není někdo, kdo by za mě položil život, a přece to udělal. Jeho rodina. „Vím, že jsem měl spíše chránit ji, ale nikdo mě nepřesvědčí, že Aleah si to nezasloužila. Všichni mě tady za to odsuzujete, ale bylo to čistě mé rozhodnutí a téměř nikdo z vás v mé situaci nikdy nebyl a nikdy nebude.“ Vidím tam starou paní a mladšího kluka, který je podobný Musovi. A ještě jednu dívku. Jeho sourozenci. „Udělal jsem to, co jsem uznal za vhodné, ne to, co si přejete vy. Zachránil jsem Aleah, protože jsem se zamiloval do ní a ne do Savery.“

    „Chceš něco říct, Aleah?“ Podívá se na mě. Jen zakroutím hlavou na znamení, že ne. Muse se odvrátí od mikrofonu a jde si potřást rukou se starostou. Já si dál prohlížím dav lidí a Muse na tabuli. „Aleah?“ Podívám se po Musovi. Usměju se a potřesu si rukou se starostou stejně jako on. Starosta se na mě ale dívá s nevolí, jako by mu vadila už jen má přítomnost. Muse mě vezme kolem ramen a rozejdeme se pryč. Na poslední chvíli se mu vymaním ze sevření a vrátím se k mikrofonu. Když tam člověk tak stojí sám, už není tak odvážný. „Muse je nejodvážnější člověk, kterého jsem v hrách potkala. Riskoval svůj život kvůli mému nepodstatnému životu. Mohl tu stát sám, ale co by na tom změnilo fakt, že Savera umřela? Není to jeho vina. On se jen bránil, abyste tady teď neoplakávali i jeho smrt.“

    „Nemůžu být více šťastná a vděčná, že s tímhle člověkem i strávím zbytek svého života.“ Nevěřila jsem tomu, co jsem právě dokázala vypustit z úst. Odvrátím se k nim zády. Muse tam stál a díval se na mě, jako by najednou netušil, kdo jsem. Já už to také nevěděla. Dojdu až k němu a obejmu ho.

    „Dobře, mohli jste s tím počkat až do Kapitolu, ale jinak vám samozřejmě gratulujeme.“ Balthar se rozvalil v křesle a zaujatě si nás prohlížel. „Na ničem jsme se nedohodli, Aleah, teď už se z toho nevyvlíkneš.“ Pokrčím rameny a posadím se na pohovku. „Pozdě nad tím přemýšlet.“ Přikývne, ale nepřijde mi nadšený. „Fajn, v tom případě ti jedna věc chybí…“ Sáhne do kapsy hnědého saka a vytáhne černou krabičku. Poklekne na pravé koleno. Narovnám se. Muse se otočí k Baltharovi. „Dělá se to takhle?“ Balthar mávne rukou. Muse se otočí zpět ke mně a otevře krabičku. „Aleah Duncainová, vezmeš si mě?“ Ten prstýnek byl nádherný. Měla jsem se usmívat, být dojatá, ale nešlo to.

    Několikrát přikývnu. Ani jeden z nás se neusmíval. Nemělo by to být přesně naopak? Natáhne se pro mou ruku a prstýnek mi nandá na prsteníček. Aniž by ze mě spustil pohled, mi zlehka poplácá ruku a políbí mi ji. Zvedne se. „Budu u sebe, kdyby něco.“ Zůstanu tam sedět. S pravou rukou těžší než obvykle. Vzhlédnu k Baltharovi, který ke mně jen pokrčí rameny. Jako by mi říkal, že jsem se k tomu upsala sama. I tak by měl pravdu. Můžu si za to sama. Kdybych alespoň a sto procent věděla, že to nechci. Nebo že to chci. 

/Omlouvám se za tak dlouhou prodlevu....teď mám prázdniny, ale mám plnou hlavu školy a jiného příběhu, ale stihla jsem něco dopsat, tak snad budete spokojeni a bude to mít pozitivní ohlas :)) Jsem ráda, že to čtete :))