Hunger games - Aleah Duncain

Část jedenáctá - Konec 66. hladových her?

    „Doufám, že je Cordo v pořádku.“ Prohodím cestou, i když pravdou je, že doufám v opak. Nemohla bych se sama dívat na jeho smrt. Muse na to nic neodpoví. Místo toho změní téma. „Jsme poslední tři. Brzo budeš doma.“ Na to ale tentokrát neodpovím nic já. Nelíbí se mi to pomyšlení, že on bude někde rozprášen jako jeden z dalších mrtvých splátců. Nikdy mě vlastně nenapadlo, kam ukládají, nebo co dělají s těly mrtvých splátců. Vlastně jsem to ani tolik netoužila vědět. Cestou ho vezmu za ruku. Jen se po mně krátce podívá. „S tím mečem vypadáš nebezpečně.“ Shlédnu k meči. „Nebezpečně, jako že si s ním ublížím?“ Zasměje se. „Jak se to vezme.“

    Zbytek cesty až k rohu hojnosti jdeme v tichosti. Oba víme, kdo tam na nás bude čekat. Kdybych mohla, otočila bych se a běžela pryč. Daleko odtud na nějaké bezpečné místo, kde bych mohla v klidu dožít. Znělo to skvěle. Možná by se mnou mohl jít i Muse. Žili bychom jako vyhnanci, ale zároveň bychom zůstali oba naživu. Po kom myslíte, že půjde Nimmo? Nejdřív zabije Muse, a potom s klidem mě. Nebo naopak. Nejdříve odklidí mě a Muse si nechá nakonec jako trofej. Jsme v aréně. V aréně se nikam neschováte. Vědí o každém vašem kroku a pohybu.

    Jak se tak blížíme k rohu hojnosti, srdeční frekvence se mi pomalu zrychluje. Nimma zatím nevidím. U konce hradeb se zastavíme. Muse se celou dobu dívá k rohu hojnosti, kdyby tam náhodou Nimma objevil. Obrátí se ke mně. „Jdi.“ Zamračím se. „Kam?“ Kývne hlavou k městu. „Až do konce zůstaň tam. Někam se schovej. Dokud neuslyšíš dvě rány, nikam nechoď.“ Na okamžik přesunu pohled k rohu hojnosti. „Já ti chci pomoct. Když budeme dva, přemůžeme ho.“ Zakroutí rozhodně hlavou. „Ne, Aleah. Ty se do toho nepleť. Zbytečně přijdeš k úhoně.“ Sundá si batoh ze zad a pohodí ho lhostejně do trávy. „Co když vyhraje?“ Zeptám se ho. Přetáhne si přes hlavu luk. „Tak jsem tě zklamal.“ Nevěřícně k němu vzhlédnu. „Dovedls mě až sem, Musi.“

    „Měla bys jít.“ Obejmu ho. Sevřu ho pevně rukama kolem krku, ale ne tak, abych ho uškrtila. To by mi ještě scházelo. Objetí mi opětoval. Zavřela jsem oči. „Miluju tě, Aleah.“ Sevření povolím. Tím mu dám najevo, že objetí skončilo. Dívá se na mě vážně, není pochyb, že nežertoval. Sevřu pevně rukojeť meče oběma rukama. „Já… měli bychom jít.“ Přikývne. „Dej na sebe pozor.“ Přendá si sekyru do druhé ruky. „Ty taky.“ Odpovím. Chvíli jen nehnutě stojíme, dokud si Muse neposune ruku po rukojeti sekyry blíže k čepeli a neotočí se k odchodu. Naprázdno polknu. Ani na chvíli nevybočí ze své neviditelné lajny během cesty dolů k rohu hojnosti. Já se pomalu sunu dozadu. Místo do města se ale vydám do polí.

    Schovám se v poli. Přikrčím se, i když je mi jasné, že po mně Nimmo nepůjde. Podsekávám některé stonky a nechávám je i s klasy padat k zemi. Až tak je jednoduché někoho zabít. Nevidím, co se děje venku. Nevím, jestli to chci vědět. Bojím se, co tam uvidím. „Konečně ses ukázal, ty srabe! Kde máš tu holku?“ Nimmo ale křičí dostatečně. Za to Muse téměř neslyším. Musím vylézt z pole. Muse stojí u Nimma. „Řekl jsem jí, ať si dá čaj, že musím někoho zabít, než se vrátím.“ Slyším Nimma, jak se skřehotavě směje. Proč ti nejdrsnější mají vždy tak hrozný smích? „A co uděláš potom, hm? Budeš doufat, že vás nechají žít šťastně až do smrti?“

    „Doufám, že ji nechají. Já půjdu za tebou a nechám tě, aby sis získal svou důstojnost zpět.“ Rozejdu se podél pole. „Myslíš si, že jsi silnější než já?“ Pokrčí rameny. „Ne, jen chytřejší.“ Nimmo udeří jako první. Nedívám se na ně a rozběhnu se dál vedle pole, ale běžím co nejdál od nich. Když jsem téměř v půlce pole, stočím to a dál běžím mírně z kopečka. Meč si nemotorně strčím za opasek. Snažím se oba neposlouchat. Jen mířím k zádům rohu hojnosti. Doufám, že si mě ani jeden nevšiml. Nimmo určitě ne. Byl ke mně celou dobu zády. Zastavím se těsně u kovové zdi. Popadám dech z toho běhu. „Vzdej to, ale nejdřív mi řekni, kde najdu tu holku, ať se moc nezdržuju.“ Přitisknu se ke zdi. „Je dost daleko, abys jí nenašel.“