Hunger games - Aleah Duncain

Část třináctá - Vlak

    Cesta domů se mi zdála neuvěřitelně dlouhá. S Musem a ostatními jsem se viděla jen při jídle. Zbytek doby jsem trávila ve svém kupé. Stýskalo se mi po Aldenovi. Měla bych být ráda, že jsem neviděla jeho smrt, ale místo toho jsem přemítala nad tím, jak asi zemřel. Nechtěla jsem se držet popisu toho kluka ze třetího kraje, ale pořád se mi ten obraz vracel. Co na to řekne táta? A Adrian? Co když mě už nepřijmou? Řeknou si, že měl raději přežít Alden a ne já. Nebudu mít domov. Budu sama jako někteří splátci, kteří vyhráli hry v našem kraji. Většina jich zůstala sama. Není jich moc, ale i tak.

    V noci jsem se šla napít. Kromě bouchavého zvuku vlaku na kolejích jsem neslyšela nic. Možná jen chrápání Balthara. Nebo Gunnara. Divila jsem se, že ti dva spolu vydrží v jednom vlaku. Ve společné místnosti si naleji ze džbánu vodu do sklenice. „Proč nespíš?“ Odněkud na mě ze tmy promluví Muse. Po chvíli si všimnu siluety sedící na gauči pod oknem. Nebo spíš ležící. „Mohla bych se zeptat na to samé.“ Napiju se, položím sklenici na stůl a rozejdu se k němu. Leží na zádech a rameny se opírá o opěrku gauče. „Nemůžu spát. Ty?“ Posadím se na druhou opěrku a přitáhnu si kolena k sobě. Dívá se ven z okna. „Šla jsem se napít.“

    „Mám odejít?“ Nepodívá se po mně. „Nemusíš. Vejdeme se sem oba.“ Přikývnu a zůstávám tedy sedět. Začnu se po jeho vzoru dívat z okna. Kolem nás ubíhá krajina Panemu. Blížíme se k druhému kraji. „Je zvláštní, že pořád žiju.“ Podotkne pak do ticha. „Byl jsem smířený s tím, že umřu, ale já jsem pořád tady.“ Shlédnu k němu. „Možná to byl tvůj osud. Třeba máš pomoct Panemu vzkvétat.“ Nadhodím. Tomu se jen suše zasměje. „Kdyby existovala možnost, jak tenhle systém zrušit, udělal bych to.“ Posadí se. „Díky tomuhle systému jsem měl zabít dívku, do které jsem se zamiloval a navíc s ní ani nemůžu být, protože je z jiného kraje. Je to, jako bys žila v jiném světě. Až skončí turné, už tě neuvidím.“

    Sesunu se z opěrky na gauč. „Život není vždy fér, Musi. Asi nemáme být spolu.“ Konečně se na mě podívá. „Nebyl ke mně fér už když jsem šel do her. Nechápu, jak jsem se mohl radovat, že mě vybrali.“ Opře si hlavu o jemnou kůži gauče. „Pro vás je to spíš něco jako výhra, ne?“ Pokrčí rameny a mně opět připomíná malého chlapce. „Vždycky, když se vrátil nějaký splátce jako vítěz, užíval si svou slávu, všichni ho milovali, ale já dokážu myslet jenom na ty mrtvoly. Zabil jsem holku, se kterou jsem chodil do školy. Dokonce jsme spolu občas trénovali na hry a já ji zabil.“

    „Jenže ona by jinak zabila tebe.“ Namítnu. „Jo. To jediné mi říká, že jsem udělal dobře.“ Přikývnu. Chvíli oba mlčíme, pak ke mně natáhne ruku. Já mu ji svou rukou stisknu. „Myslíš, že se ty vzpomínky někdy ztratí?“ Zeptám se. Zakroutí hlavou. „Nikdy na to nezapomeneš.“ Jemně mě zatáhne za ruku. Pochopím a posunu se k němu. Semkne mě oběma rukama. Položím si mu hlavu na hrudník a zavřu oči. Hladí mě po vlasech, zatímco já poslouchám klidný tlukot jeho srdce.

    Ráno si uvědomím, že jsme usnuli. Tak nějak jsme uvelebení na gauči. „Musi?“ Promluvím potichu. Kolem nás už do vlaku proniká denní světlo. „Hm?“ Otočí se čelem ke mně. Vyndá zpode mě ruku a podepře si jí hlavu. „Usnuli jsme.“ Vzhlédne ode mě. „Vypadá to tak.“ Volnou rukou mě pohladí po tváři. „Jsi krásná.“ Jeho ruka se dostane až k mému krku, kde se zastaví. Mírně se ke mně posune. Narychlo těkne pohledem k mým rtům. V tu chvíli si jsem jistá, co chce udělat. Já si ale nejsem jistá, jestli to chci. „Aleah?“ Vzhlédnu k němu. „Musi?“ Ten hlas ale nepatří mně. „Musi, kde vězíš?“ Muse dělá, jako by ho neslyšel. „Tady jsi! Za chvíli budeme doma.“ Gunnar. „Já vím.“ Neříká to s takovým nadšením jako jeho mentor, ale donutí ho to, aby vstal. To je povel i pro mě. Gunnar si mě nezaujatě prohlédne. Projdu kolem něj do zadní části vlaku.

    Převléknu se. Jestli jsme v druhém kraji, za pár hodin budeme doma v osmém. Když vyjdu ven z kupé, o protější zeď se opírá Muse. Cítím, jak vlak zpomaluje. Chvíli stojím na místě. Vlak dál zpomaluje. Muse se vydá ke mně a položí mi ruce na krk. Znovu se svým obličejem přibližuje k mému. Když se dotkneme nosy, zavřu oči. Vlak zastaví ve chvíli, kdy se dotkne svými rty mého horního. „Musi! Jsme doma!“ Pronikavý Gunnarův hlas tohle celé zkazí. „Uvidíme se za týden.“ Zašeptám. „Dovolíš mi, abych za týden dokončil, co jsem začal?“ Letmo přikývnu. Usměje se. I já. „Musi!“ Konečně si všímám toho povyku venku. Nevidím je, ale slyším je. Zřetelně. Muse mě pustí a odejde.

    Zbytek cesty sedím na stejném gauči, kde jsem předtím strávila zbytek noci. Balthar sedí opodál a dělá, že mě nevidí. Čas od času se natáhne po skleničku whisky, ale jinak se moc nehýbe. Dívám se z okna, ale jediné, na co dokážu myslet, je Muse. Na to, když se mě dotkl a chtěl mě políbit. „Miluju tě, Musi, a…nedovedu si představit, že tě nechám umřít.“ Zavřu oči. Cítila jsem teď to samé jako předtím v hrách, kdy mi umíral v náručí? Nemohla jsem si ten pocit vybavit. Bála jsem se. Umíral další člověk, který tam nebyl mým nepřítelem. Přežil, a jako by to břemeno odpadlo. Netížila mě další smrt, ale nedokázala jsem říct, co k Musovi cítím.

    „Aleah?“ Podívám se na Balthara. Kývne hlavou k oknu. Podívám se tím směrem. Osmý kraj. Zvednu se a přejdu k protějšímu oknu. Opřu se o parapet. Vidím továrny, domky všechny na chlup stejné. Blížíme se k nádraží. „Jsem doma.“ Vydechnu. Na nádraží se to hemží lidmi z mého kraje. Všichni vypadají šťastně. To mě donutí k úsměvu. Po těle se mi rozlije teplo. Jsem doma. Vlak zastavuje ve stanici. Slyším je. Křičí mé jméno. „Tak pojď.“ Vybídne mě. První vystupuji já. Mnoho lidí poznávám. K průchodu mám jen úzký pruh, ale s Baltharem to zvládáme. „Aleah!“ Táta! „Tati!“ Rozběhnu se k němu. Je tam! Čeká na mě! Natáhne ke mně ruce tak, že do nich jednoduše vběhnu. „Panebože, Aleah.“ Pevně mě drží u sebe. „Moc jsi mi chyběl, tati.“

    „Zvládla jsi to, jsi doma.“ I Adrian mě pevně obejme. „Ale Alden ne.“ Nechtěně vzlyknu. Táta se na mě podívá. „Aldenovi je teď určitě dobře. Je s maminkou nahoře. Drželi ti moc palce, aby ses nám vrátila domů. Oba na tebe dávali pozor.“ Znovu ho obejmu. „Půjdeme domů.“ 

/Po úmorném víkendu plném učení jsem se konečně vrátila k psaní. Tahle část se mi docela líbí a trochu mi na konci přišla i smutná, ale v dobrém. Už se těším n další část, tam začne turné, takže o Muse určitě nepřijdete :) Děkuju moc, že to čtete :)