Hunger games - Aleah Duncain

Část devatenáctá - Jeden z vás je tu navíc

    „Aleah!“ Slyším své jméno. „Aldene!“ Odpovídám svým roztřeseným hlasem. Běžím tmavým lesem v aréně. Je noc a já nevím, kde je louka s rohem hojnosti. „Aleah, utíkej, schovej se v lese!“ Běžím dál, aniž bych věděla, kam. Beru všechny stromy velkými oblouky. V očích mě pálí slzy. Jsem udýchaná, srdce mi za chvíli vyskočí z hrudi. Chci domů, hned. „Aldene!“ Křičím. „Kde jsi, ty malá mrcho?“ Nimmo. Otočím se. Je mi v patách. „Nech mě být!“ Strmě to stočím doleva, čímž sebou málem vezmu i jeden strom. „Aldene!“ Ozve se zvuk děla. Jako na povel se zastavím. Zády mi skrz projede ostrá čepel meče.

    Nejsem to já. Hledím na Nimma, jak vytahuje ze ztuhlého těla čepel. K zemi nepadám já. K zemi totiž padá Muse. „Musi!“ Rozběhnu se k němu. Zvuk děla. Nimmo je pryč. „Musi, Musi, Musi. Jsem tady.“ Padnu před něj na kolena. Neodpovídá mi. Bez mrknutí oka se dívá před sebe. „Ne! Nemůžeš mě tu nechat!“ Zatřesu s ním. Další zvuk děla. „Neopouštěj mě, prosím.“ Neodpovídá mi. Ignoruje mě. „Prosím!“ Třesu s ním jako s hadrovou panenkou, ale nic nezabírá. „Vítězka šedesátých šestých hladových her je Aleah Duncainová!“

    „Aleah, vzbuď se.“ Hlas se změní. Aréna potemní. Pohnu hlavou na něčem měkkém. „Aleah, je to jen sen.“ Otevřu rychle oči. Má ložnice v Kapitolu. Vlastně má s Musem. „Aleah?“ Otočím hlavu za hlasem. Na posteli sedí Muse. Má rozcuchané vlasy a na sobě stejný oblek jako ten, který měl na slavnosti v sídle prezidenta Snowa. „Musi?“ Já mám na sobě pyžamo. „Co se stalo?“ Pohladí mě po vlasech. „Na slavnosti se ti udělalo špatně. Omdlela jsi.“ Viděla jsem to rozmazaně. „Dopověz jí to.“ Až teď jsem si všimla, že je v místnosti i Balthar. „Co mi má dopovědět?“ Posadím se. „No…Někdo tě zřejmě chtěl otrávit.“

    „Co? Kdo mě otrávil? Jak?“ Muse se podívá na Balthara. „Doufali jsme, že to nám řekneš ty.“ První mě napadla Winnow. „Jak…jak mě mohli otrávit?“ Muse si mě přitáhne k sobě do objetí. „To nevíme. Jedla jsi něco na slavnosti?“ Zakroutím hlavou, že ne. „Pila?“ Přikývnu. „Měla jsem trochu šampaňského. Jinak nic.“ Je možné, že by bylo něco v tom pití? „Nepřipadalo ti něco podezřelé? Cokoli? Kdokoli?“ Zakroutím hlavou. „Aleah říkala, že byla nesvá z tvůrkyně.“ Nadhodí Muse. „Co ti řekla?“

    „Něco v tom smyslu, že jsem měl vyhrát já a ne ona.“ Nejdřív mi to podezřelé nepřišlo, ale pak… „Ona si vzala mou sklenici. Chtěla jsem si ji vzít a ona přišla, vzala si ji a já si musela vzít tu druhou.“ Vzhlédnu. Muse s Baltharem se po sobě podívají. „Proč by to ale dělala?“ Zeptá se Muse. „Protože jste vyhráli oba. Říkal jsem, že je to špatné. Kdybys Musovi v aréně nepomohla, tohle by se nestalo. Je tvrdé, to slyšet, ale je to pravda. Není tady místo pro vás oba.“ 

    „Takže se od teď budou snažit, aby se jednoho z nás zbavili?“ Balthar pokrčí rameny. „Nevím, Aleah.“ Na dveře někdo zaklepe. Ukáže se, že je to Saffra. „Dobře, že jste tady všichni.“ Tleskne radostně, což nechápu.Jak může být nadšená, když se mě pokusili zabít? „Co se děje?“ Zeptá se jí Balthar. „Jde o Aleah a o zvěsti, které kolují Kapitolem.“ Poupraví si rozvrkočené, ale přitom perfektně upravené vlasy. „Myslí si, že její slabost při včerejší slavnosti měla svůj důvod.“ Svůj důvod? Samozřejmě, byl to jed. „Myslí si, že jsi těhotná. Musíte se s Musem co nejdříve vzít.“ Cože? „Cože?“ Slyšela jsem vedle sebe Muse. „Pommeline už má tvé šaty hotové. Do dvou dnů se vezmete. Do té doby se nesmíte moc ukazovat. Kromě zítřka, kdy máte mít rozhovor s Ceaserem Flickermanem.“ Udělalo se mi znovu zle. Tentokrát jsem nepotřebovala ani jed. „Půjdu si dát sprchu.“

    Po celou dobu jsem nehybně stála ve sprše a nechávala na sebe téct horkou vodu. Prameny mi padaly po těle, až pomalu mizely v odpadu. Nemůžu si Muse vzít. Stejně mi to nezajistí, že budu žít. Chtějí, aby žil Muse. Já jsem tu navíc. Nepatřím sem. Měla bych zemřít. Nebýt tady. Otočím kohoutkem, abych vodu vypnula. Obmotám se ručníkem a došlápnu na suchou předložku. Podívám se na sebe do zrcadla. Aleah Duncainová. Vítězka hladových her. Snoubenka druhého vítěze, která má zemřít v šestnácti letech, protože byla navíc. Zavřu oči. „Aleah?“ Slyším hlas Saffry. „Ano?“ Nechávám oči zavřené. „Až budeš hotová, přijď za námi, máme poradu!“ 

    „Tak co chcete řešit?“ Obejmu si rukama kolena, když se všichni uvelebíme na velký gauč. Muse sedí o kus dál ode mě, jako by mě chtěl nechat samotnou. Nezlobila jsem se na něj. Chtěla jsem sedět sama. „Pozítří se vezmete.“ Nic jsem neodpověděla. K čemu? Stejně se vezmeme a budeme žít šťastně až do smrti. „Zítra uděláte rozhovor s Caesarem Flickermanem a budete se tvářit jako šťastný pár. Nic se nestalo, jen se ti udělalo špatně.“ Kývnu. „Nemusím hrát těhotnou?“ Nadhodím sarkasticky. „To se nehodí, mohlo by se to provalit.“ Saffra se na mě skoro až dotčeně podívá, jako by to byl nějaký zločin. „Dobře, je to všechno, co máte na srdci? Můžu si jít lehnout?“

    „Aleah, nesmíš to brát na lehkou váhu. Tady jde o vaše životy. Jeden z vás by to nemusel přežít.“ Upozorňuje mě Balthar. „Já to chápu, ale pokud mě budou chtít zabít, tak to udělají. I když už nebudu Aleah Duncainová, ale Wadeová.“ Znělo to divně, když jsem to řekla nahlas. „Budeme Aleah hlídat lépe. Nenecháme ji samotnou.“ Začíná hned se svým plánem Muse. „Co když se zbaví tebe?“ Nadhodím. „Tak dostanou mě.“ Pokrčí věcně rameny, zvedne se a odejde z místnosti. Nevydám se za ním. Zůstanu dál sedět na svém místě, jako by se nic, vůbec nic nestalo.

/Tahle část je o něco kratší, ale neměla jsem moc nápadů, co do téhle části dát, jelikož ot podstatné bude až v dalších kapitolách, jako rozhovor a blížící se svatba. Jsem ráda, že jsou tu stále lidé, kteří to čtou. Stále ještě nevím, jak moc rychle se blížím ke konci téhle mini série, jelikož ani sama nevím, jak tohle nakonec skončí, a jak dopadnou Aleah s Musem. Nechci, aby se z toho stala nějaká slátanina, nebo blbost, proto prosím pochopte, když mi budou části trvat delší dobu. Dělám to pro vás, aby vás Aleah stále bavila až do konce :)