Hunger games - Aleah Duncain

Část pátá - Aréna, den první

    Zavřel za námi černě lakované dveře. Posadím se na postel. "Teď mi dopodrobna musíš říct, co po tobě Muse Wade chtěl." Tak jsem se ve jméně nespletla. Balthar se zády opře o dveře a založí si ruce na hrudi. Bojím se jeho výrazu. Není rozčilený, ale rozhodně není nadšený. "Objevil se ve výtahu a začal říkat něco o tom, že mi chce pomoct vyhrát." Nespokojeně se u dveří zavrtí. "K tomu je musel navést Gunnar. Museli skočit na tvou bezbrannost. To je skvělé!" Monotónní hlas se rázem změní. "Musejí si myslet, že nemáš jedinou šanci vyhrát." Odkašlu si. "Balthare, ale já ji nemám." Zasměje se. "Ale to víš, že máš. Možná větší, než profíci. Jestli jsi oklamala Gunnara, je to rozhodně velký bod k dobru!" Stále jsem ale nechápala, v čem vězela má výhoda. "Tohle mi ale nepomůže vyhrát. Do arény se jde už zítra..."

    "Ano, proto by ses měla dobře vyspat." To nebylo zrovna to, co jsem chtěla slyšet. "Co mám zítra dělat? Vůbec nevím, co mám od arény čekat." A taky od svého bratra. "Aleah, nikdo neví, co se bude dít zítra. V tom je to kouzlo překvapení." Dělá si legraci? „Tak mi řekněte, co mám zítra dělat.“ Rozhodím rukama, ale dál klidně sedím. V rámci možností. „Tvůj hlavní úkol…Zůstaň naživu první den. Potom už to půjde lépe.“ Lépe? „Lépe? To myslíte vážně?“ Přikývne. „Prvotní řežba je nejhorší. Mnoho splátců v ní zemře, ale další dny jsou už klidnější. Musíš se chovat tak, aby ses divákům zalíbila.“ Kroutím hlavou. „Nebudu si hrát na něco, co nejsem, jen abych někoho pobavila před svou smrtí.“

    „Jestli chceš přežít, uděláš to.“ Podotkne bez zájmu, když sleduje svůj ukazováček u levé ruky. „Takže mi radíte, abych prvotní řežbu přežila, a potom se spojila s tím klukem.“ Luskne. „Přesně tak, má drahá.“ To se mi nelíbí. „Co když mě zabije už na začátku?“ Pokrčí rameny. „Tak jsem se v Gunnarovi a tom klukovi spletli.“ No bezva. „Nevím, jak aréna vypadá, ale musíš zhodnotit situaci. Pokud nedokážeš přežít bez věcí a neobstaráš si je v lese nebo v něčem podobném, musíš k rohu hojnosti, ale může tě to stát život.“ To jsem věděla. Koukali jsme na hladové hry každý rok. „Já vím.“ Tím debatu uzavíráme. „Měla by ses vyspat.“ Souhlasně přikývnu, ale než Balthar odejde, řekne mi poslední věc. „Nevěř svému bratrovi.“

    Ráno mě budí klepání na dveře. Za nimi tlumeně slyším, že je již čas vstávat. Nějak se k tomu donutím. Jsem ještě otupělá ze spánku. V oblečení do arény odcházím z pokoje a hned mě Balthar odvádí ke vznášedlu. Krátce mě obejme. „Pamatuj na svůj úkol. Máš šanci to vyhrát a vrátit se domů. Nepromarni to.“ Přikývnu a už sama se vydám do vnitřní části vznášedla. Většina splátců už tam sedí na kovových sedadlech. Dvanáct na každé straně. Alden sedí asi o tři dál naproti. Nedívá se na mě. Což se nedá říct o tom klukovi z druhého kraje, který sedí naproti mně. Na chvíli mi ale výhled zatarasí žena, která mi přikáže, abych jí podala ruku. Bez jediné myšlenky ji podávám. Do ruky mi vpraví tlustou jehlu. Bodne to a já mám co dělat, abych rukou neuhnula. Je to sledovací zařízení.

    Složím ruce do klína a vzhlédnu k tomu klukovi. Nedává najevo, jak se právě cítí. Jen se na mě dívá. Jakmile ale vzlétneme, uhne pohledem a opře si levý kotník o pravé koleno. To mě, kdo ví proč, vyděsí. Neletíme dlouho. Za chvíli mě už mírotvorci vedou do studené kobky, kde na mě čeká Pommeline. Ta se neusmívá jako obvykle, ale drží si vážnou tvář. Oblečení do arény není nijak speciální. Tmavé kalhoty, tričko, pevné boty a bunda. Připadala mi velice lehká. Pommeline mi ještě upraví pevný drdol, aby mi vlasy nevadily už při začátku. „Hodně štěstí, zlatíčko.“ Pohladí mě po tváři. „Děkuju za všechno.“ Hlesnu tiše. Zapne mi bundu až ke krku. „Dvacet vteřin.“ Ozve se odkudsi. Rozejdu se k velké prosklené trubici. Až teď si mě tělo začíná uvědomovat, co se děje. Rozklepu se. Takový strach jsem snad nikdy v životě neměla. Vstoupím do trubice. Zacelí se za mnou. Poslední pohled na Pommeline, než mizím kdesi nahoře.

    Světlo na chvíli zhasne, ale znovu se rozsvítí už jen malá světýlka kolem mě, když trubice zmizí. Slyším pravidelné dunění. Odpočet. Nic kolem sebe nevidím. Kolem mě je absolutní tma. Jediná světélka jsou ta kolem mě a malé šmouhy dál ode mě. Musí to být podstavce dalších splátců. A samozřejmě odpočet. Vidím měnící se čísla na displeji. Tam je roh hojnosti. Nikoho z nich ale v té tmě nepoznávám. „Deset.“ Rozbuší se mi srdce snad ještě více než předtím. Vůbec nevím, kde jsem. Nevím, kam běžet, až hry započnou. Nevím nic. Bojím se. Chci domů. Za tátou a Adrianem. Slyším, jak někdo zakřičí o pomoc a pak jen ostrou ránu jako při výbuchu. To mi moc na kuráži nepřidá. Hlavně po zaznění výstřelu, který značí, že někdo je mrtvý už před začátkem.

    A ozve se pronikavý tón, oznamující začátek her. Nejprve slyším jen dusot mnoha nohou. Všichni běžíme. Běžím tmou. Absolutně nevidím půdu pod nohama. Odpočet zhasnul, dokonce i podstavce zhasly. Konečně o něco zakopnu. Slyším první výkřik. Nahmatávám cosi okolo sebe. Potřebuju vědět, o co jsem zavadila. Je to měkké. Posunu ruku o něco dál a dojde mi… Úlekem zakřičím a spadnu na zadek. Musel to být člověk. V tom zmatku ani nestíhám počítat rány z děl. Mám chuť se na místě rozbrečet, ale tím, jak si rychle sednu, o něco zavadím.

    Znovu je to měkké, ale tentokrát vím jistě, že to člověk není. Všude kolem slyším křik. Nechci to poslouchat. Bojím se, že někdo o mně ví a půjde po mně. Seberu to měkké na zemi a pokusím se zvednout ze země. Slyším, jak někdo poblíž křičí: „Zhebni!“ A mám zlý pocit, že to byl Aldenův hlas. Tím směrem se rozhodně nedám. Už opravdu poznávám, že v ruce držím batoh. Rozcházím se směrem zpátky, odkud jsem přišla. Cestou si batoh dávám na záda. Jakmile se ode mě všeobecný křik vzdaluje, dávám se do běhu. Pod nohama mám pevnou zem. Není to žádná tráva. Ani o několik metrů dál se cesta nemění. Prostě běžím. Nic jiného mi nezbývá. Snažím se neposlouchat ten ruch, který mě akorát děsí, a utíkám.

    Pálí mě v krku. Cestou brečím. Ztěžka polykám, ale nezastavuji se. Vlastně zastavuji. Ve chvíli, kdy se rozsvítí světla. Ne, jako byste rozsvítili slunce, ale jako by se rozsvítily pouliční lampy. Šum na okamžik ustane. Shlédnu k nohám. Betonová cesta. Všude kolem mě. Ohlédnu se za sebe. Doběhla jsem tak deset metrů za podstavce. Matně v dálce vidím boj u rohu hojnosti. Všichni se už znovu dávají do pohybu. Opodál vidím pár splátců utíkat pryč. Stejně jako já. Mířili do lesů, ale já mířila k polorozpadlým budovám. Do města. Dám se do běhu. Doufám, že se za mnou nikdo nevydá.

/Omlouvám se, že to trvalo o něco déle, než jsem chtěla, ale znáte to. Vánoce, navíc jsem se věnovala ještě jinému příběhu a všechno by se mi to pletlo, ale doufám, že se tahle část bude líbit, mně se moc líbí, tak jen dál čtěte :)