Hunger games - Aleah Duncain

Část dvacátá - Nikdy nepochopí, co jsme zažili

   Stojím v zákulisí. Muse tiše postává poblíž mě. Ani jeden z nás nevěděl, co říct. Dělo se toho příliš a nevěděla jsem, jestli to oba zvládneme.  Zítra se vdám. Moje rodina u toho s největší pravděpodobností nebude, ani jsem jim to nestihla říct osobně. Dozvěděli se to ve vysílání. Povzdechnu si, ale Caesar Flickerman nás zrovna uvádí svou dlouhou a přeslazenou řečí o dvojici milenců, kteří přežili nemožné.  Muse mě chytne za ruku a nechá mě na podium vejít jako první. Slyším obrovský povyk publika, v první řadě sedí Balthar se Saffrou. Caesar Flickerman se na nás usmívá ve svém třpytivém fialovém obleku a vybízí nás, abychom se posadili: "No nejsou úžasní? Posaďte se! Vítejte!" Sedám si v těžké tyrkysové róbě celé pošité drobnými perličkami. Když chodím, spodní lem sukně díky perličkám šustí. "Jsme moc rádi, že tu jsme," začne Muse s úsměvem a pokyne hlavou do publika. Obyvatelé Kapitolu šílí. Já se usmívám. To mi jde ostatně nejlépe. Caesar všechny uklidňuje. "Tak začneme. Vidím, Aleah, že se ti daří lépe." Přikyvuji s dalším velkým úsměvem. Ruku s prstýnkem schválně položím přes druhou, aby byl šperk vidět. "Ano, udělalo se mi jen špatně. Nejspíš jsem to přehnala se šampaňským." Má slova přijdou publiku vtipná. Mně ne. "Jistě, určitě na to nejsi zvyklá, v osmém kraji si na to moc nepotrpí." Spíš jsou tak chudí, že jsou rádi, když mají dát co do úst.

   "Kolují tu jisté zvěsti," významně na nás mrkne a nepatrně ztiší, ale zrychlí hlas: "Zvěsti, že by mohla Aleah čekat nového obyvatele Panemu." Krátce se po sobě s Musem podíváme a já popravdě nevím, jak na to odpovědět. Muse to ale nevyvede z míry: "Budeme muset ještě na chvíli obyvatele Panemu zklamat, nový člen se prozatím nekoná, ale rádi bychom se do toho pustili hned po svatbě. Chceme počít co nejdříve jako projev úcty k prezidentu Snowovi, protože bez jeho štědrosti bychom se zítra nemohli s Aleah brát," všichni se radují, tleskají, pískají. Představa, že s Musem začnu od zítra pracovat na dítěti, mě děsí. Necítím se na to, být matka. Nechci být matka. Muse si položí ruku na mou. Vypadá tak bezstarostně. "Už se moc těšíme, doufáme, že nás brzy poctíte radostnou zprávou."

   "Budeme se snažit. Chceme ji slyšet stejně tak jako vy." O tom silně pochybuji. Vyměníme si dalších pár odpovědí, než nás se stejným přišpendleným úsměvem vyprovází pryč z pódia. Venku je mi ze všeho akorát na zvracení. Bez dalších slov odcházím pryč. Nemůžu tam být. Nechci tam být. Nechci si vzít Muse. Ne za takových podmínek. Chci si ho vzít z lásky a dobrovolně. Beru si ho, protože jinak jeden z nás umře, jenže ani po svatbě nebudeme mít jistotu. Klidně ze mě udělají vdovu, nebo z Muse vdovce. Nebojí se toho. Nebojí se totiž ničeho. Budu muset co nejdřív otěhotnět, ale ani pak nebudu v bezpečí. Budu v bezpečí, až se to malé narodí? Utichne Kapitol? Bojím se, že ani potom ne. Už nikdy nebudu mít klid. Poprvé od hladových her upřímně závidím všem splátcům, kteří při nich zemřeli. 

   Večer mě čeká zkouška svatebních šatů. Jsou nádherné, propracované do nejmenších a nejjemnějších detailů, ale nemůžu se donutit z nich mít radost. Byla bych na sebe hrdá, kdybych někdy dokázala ušít něco takového. Sleduji se v zrcadle. Šaty jsou bílé. Živůtek pošitý pudrovou krajkou, výstřih lemovaný jemnými volánky. Sukně je o něco složitější. Ze spodní bílé vrstvy je vidět jen rozšiřující se trojúhelník od pasu dolů. Přes ní je tylová vrstva opět v pudrové barvě. Nejvyšší vrstva se buď nosí dole, nebo se přidělá nahoru jako šál přes ramena. Nádherné šaty. Úplně jsem se do nich zamilovala. I tak je co nejrychleji svlékám a oblékám si zpět saténový šedý župan. Popřeju Pommeline dobrou noc a odcházím spát. 

   V ložnici na mě čeká Muse. Sedí na posteli v pyžamu. Zvedne ke mně hlavu, když dovřu dveře. "Jdeme se snažit o dítě?" nadhodím trochu kousavě, ale je to spíše z únavy. Přisednu si k němu. "Něco jsme říct museli, Aleah." 

   "Já vím. Nemyslela jsem to zle. Bojíš se zítřka?" 

   "Asi ne. Nevím. Prostě se vezmeme. Moc se toho nezmění." Nezmění? "Změní se toho hodně, Musi, budu tvoje manželka, už se nikdy nebudeš moct podívat na jinou a zbytek života strávíš tím, že budeš dělat děti, aby nás nechal Snow žít." 

   "Je to tolik špatný nápad? Cos chtěla dělat zbytek života? Šít a žebrat o každý kus žvance?" Na tom něco bylo. "Tohle je prakticky výhra v loterii," dodal ještě. "Navíc si bereš mě, nebereš si Nimma nebo někoho takového. Není to tak zlý, nebo jo?" Lehnu si na záda, nohy nechám na zemi. Muse se na mě dívá ze sedu. "Není to zlý, vůbec ne, asi, asi bychom se stejně jednou vzali, jenže tohle je všechno strašně rychlé. Nechci, abys udělal chybu." Lehne si ke mně. "Nedělám chybu. Chci být s tebou a tohle je jediná možnost, jak toho docílit." 

   "Takže se zítra vezmeme? Pak se začneme snažit o dítě a takhle to půjde dál a dál?" 

   "Za rok budeme mentoři a manželé. Nezní mi to tak špatně. Až tohle šílenství opadne, nikdo si na nás ani nevzpomene. Jen to musíme dohrát. Spolu. Zbyli jsme si. Možná si myslíš, že v osmém kraji máš rodinu, ale oni nikdy nepochopí, co jsme zažili. Nikdo to nepochopí. Mám pocit, že když budu s tebou, tak se časem s hladovými hrami smířím. Doma na mě už nic nečeká. Vím, že se tam nevrátím. Zůstanu tady. Co ty?" Už nikdy nevidět tátu a Adriana? Co by tomu řekli? Nechtěla jsem je opustit, ale věděla jsem, že návrat do osmého kraje byl strašný. Nikdo se na mě už nedíval stejně, ani vlastní rodina a připadala jsem si tam tak nějak navíc. Byla jsem ráda, že se táta s Adrianem přestěhovali se mnou do lepšího domova, ale...Velký dům to nevyřeší. "Měla bych tu zůstat." 

   "Ale?"

   "Ale to znamená, že budeme mít dítě, nevím, jak se o něj postarat, nevím, jak se postarat o sebe, natož o manžela a dítě." 

   "To je to nejmenší. Prozatím jsme figurky Kapitolu. Musíme dělat to, co chtějí, ale jednou, jednou budeme svobodní, slibuju, Aleah." Chtěla jsem tomu věřit. Opravdu moc jsem chtěla.

/Trvalo mi to strašně dlouhou dobu. Nechci tu úplně vypisovat, co všechno se během těch pár let stalo v mém životě, ale jednoduše řečeno, nenapadalo mě kloudné pokračování Aleah Duncainové a nechtěla jsem přidávat jen nicneříkající kapitoly, abych zaplnila čas. Nevím, jestli se k ní stoprocentně vracím, protože se teď naplno věnuji Crystal Collinsové, ale zrovna dělám maraton Hunger Games, které jsem strašně dlouhou dobu neviděla a chtěla jsem si Aleah trochu připomenout, protože mám tenhle příběh moc ráda. Snad si ještě pár fanoušků najde a omlouvám se těm, kteří netrpělivě čekali na další část a nedočkali se jí. Vše bohužel nejde vždy podle plánu, ale jednou Aleah určitě dopíšu, to vám tady můžu slíbit. Mějte se zatím hezky a nezlobte se, že jsem tenhle příběh opustila. Krásné prázdniny všem.