Hunger games - Aleah Duncain

Část druhá - Kapitol

    „Aleah!“ Táta vletí do prosvětlené místnosti jako neřízená střela. Okamžitě mě semkne a pevně drží v náručí, jako by to mělo zabránit mému odchodu do her. I já ho obejmu nazpět, ale to jen podporuje slzy ve své cestě na povrch. „Já tě nikam nepustím! Nikam nepůjdeš!“ Křičí na celý pokoj. Adrien na něj naléhá, aby tolik nekřičel, že ho mohou slyšet. „Je mi jedno, co slyší! Chtějí mi vzít mou dceru!“ Adrien ztichne a obejme mě taky. Stejně pevně jako předtím táta. „Zvládnete to. Musíte.“ Odtáhne se ode mě a podívá se na mě. „Neplač. Máme tě s tátou rádi. Všechno bude v pořádku.“ Kývu hlavou, ale je mi jasné, že to v pořádku nebude. Už teď jsem mrtvá.

    „Taky vás mám ráda.“ Popotáhnu. Než tátu s Adrienem odvedou pryč, tátu téměř násilím, políbí mě na čelo. Nakonec v pokoji zůstávám jen já a ubrečená. Dá se do mě zima. Cítím na těle tisíce mravenců. Na okamžik zavírám oči, když slyším zašramocení v zámku. Dveře se rozletí. „Pohyb. Vlak za chvíli odjíždí.“ Mírotvorci. Bez problému opouštím pokoj. V chodbě na mě čeká Alden. Chytím se ho za ruku. Sevře mou ve své. Oba vykročíme z radnice přímo k přistavenému metru. Obrovská kovová krabice. Nikdy jsem ničím podobným nejela. To „privilegium“ mají jen splátci. Nechá mě nastoupit první. Drží se za mnou. Poslední nastoupí ta žena.

    Většinu cesty prosedíme v přední části vlaku. Oba dva sedíme na světlém koženém gauči. Všechno je tu tak čisté. Je tu teplo a plno jídla a pití. Neodolám a vezmu si pár jednohubek. Jsou úžasné. Pastva pro jazyk. Dokonalé. Nic podobného jsem snad nikdy nejedla. Tolik nepoznaných chutí. „Tak, váš mentor za okamžik dorazí. Říkal mi, že se jen převlékne a dorazí.“ Balthar Galloway. V tuhle chvíli poslední žijící výherce hladových her. Bydlí ve vesničce vítězů, ale občas chodil mezi lidi. Jeho syna učil táta. Panu Gallowayovi je už nějakých padesát. „Zdravíčko.“ To je on. Má úplně šedivé vlasy a na čele tři hluboké vrásky. A taky hodně hranatý obličej, jak podle pravítka. Posadí se vedle té ženy. Měla bych jí přestat říkat žena. Jmenuje se Saffra Aldjoyová.

    „Co ty smutné tváře?“ Alden si odfrkne. Drknu do něj loktem. „Promiňte, máme se radovat, že za pár dní bude po nás?“ Znovu do něj drknu. Balthar si nalije do porcelánového hrnečku teplou kávu. „Chlapče, na mě se nerozčiluj. Já vás do toho neuvrtal.“ Posadí se naproti nám do křesla. „A navíc není předem určeno, že umřete.“ Usrkne si. Všimnu si jeho pytlů pod očima. „Proč? Nic neumíme.“ Namítne Alden. „Měla bys svého bratra naučit, aby se hned nevzdával.“ Podotkne lhostejně ke mně. „Pomůžete nám vyhrát?“ Zeptám se. Pokrčí rameny. „Zkusím to. Aldena už rozhodně mají rádi. Považují ho za obětavého člověka, který nechce nechat sestru samotnou. To máme v kapse. Hlavně si vás diváci musí všimnout.“

    „Máme něco předstírat?“ Možná zním moc překvapeně, ale nikdy jsem nebyla dobrá lhářka. „Aleah…“ Trochu se v křesle nakloní k nám. „Hladové hry jsou televizní show. Každý váš pohyb uvidí Kapitolané a právě oni jsou ti, kteří vám mohou pomoct vyhrát. Když vám seženu sponzory, budete mít v hrách výhody a tím větší šanci, že vy budete ti poslední.“ Jeden z nás. „Hlavně je to na vás. Musíte se jim zalíbit. Jste sourozenci, kteří se dostali do her. Dokažte jim, že držíte spolu, že se chcete vrátit domů. To je všechno, po čem touží. Chtějí zápletku, někoho, komu budou moct fandit, a vy dva jste perfektní.“ Saffra jeho slovům jen přikyvuje. „Balthar má samozřejmě pravdu. Sama bych fandila vám, kdybych byla divákem.“ Vypadala na to. „Dobře, co musíme udělat?“

    Kapitol. Obrovské moderní budovy, spousta barevných lidí a zvířat. Nikde ani kus zeleně. V tom se osmému kraji docela i podobá. Plno Kapitolanů stojí ve stanici, kam přijíždí náš vlak. „Hra začíná.“ Podotkne významně Balthar, zatímco ty lidi sleduje z okna. „Jak se máme chovat?“ Ptám se. Nevěnuje mi jediný pohled. „Usmívej se a dej najevo, jak jsi ráda, že jsi tady. Jsi ta bezbranná dívka, pamatuj si to.“ Přikývnu, i když mě nemůže vidět, když si mě prakticky nevšímá. Saffra několikrát tleskne. „Tak! Vystupovat!“

    Ze všech směrů na mě pokřikují mé jméno. Slyším i Aldenovo. Skandují a oslavují naši přítomnost. Člověk by si na to i zvykl. Snažím se na všechny usmívat. Myslím, že mi to moc nejde. Alden je hned za mnou. Saffra nás vede správným směrem. Do našich obytných částí. Párkrát i do davu zamávám. Líbím se jim. Určitě. Nezastavuji, dav by mě mohl pohltit. Saffra vchází otevřenými skleněnými dveřmi do jedné z výškových budov, u které vlak před pár chvilkami zastavil. Uvnitř je několik mírotvorců. Na každé straně čtyři. Nepřímo nás nutí, abychom rychle nastoupili do skleněného výtahu. Lidé málem nastoupí s námi, ale zavírají se jim dveře před nosem.

    Po několika patrech nad zemí se výtah zastaví a my vystupujeme. „Obytná část osmého kraje.“ Výskne nadšeně Saffra. Všechno je tu moderní. Nic takového u nás doma nemáme. Jediné barvy, které doma vidíme, jsou látky, ale tady je barevný i nábytek. Světle modrá kožená sedací souprava, která se táhne snad přes celou jednu místnost! Je to tu ohromné! Vedle na stupínku je jídelna. Na stole je plno jídla! „Dobře, v pokojích je připravené nějaké oblečení, nebudete tady chodit pořád v jednom. Až se převléknete, potkáme se tady na poradu. Rozchod.“ Zavelí Balthar a sám se odporoučí do jedné z ložnic.

    Má ložnice vypadá nádherně. Celou jednu stěnu rámuje skleněná výplň, takže vidím do města. Nevím, jestli to brát jako dobrou věc nebo ne. Když se posadím na postel, mám chuť si do ní lehnout a spát až do zítřejšího dne, ale to bych si lehnula do připraveného oblečení. Šedé volné kalhoty a růžový nátělník. Přejedu po látce prsty. Krásná práce. S takovými látkami jsme pracovali. Nikdy jsem ale neměla možnost nosit něco z takové látky. Pro nás nikdy nebyly. Teď jsem si ji mohla obléknout. A padla mi přesně.

    „Sedněte si. Začneme.“ Saffra stihla změnit celý svůj model za nový. Zajímalo by mě, kde bere inspiraci na takové nápady. S Aldenem se posadíme vedle sebe. Balthar zůstane stát a přistoupí k velké televizi tak tenké, že kdybychom šli z boku, nevšimneme si, že tam vůbec visí. Na ovladači zmáčkne červené tlačítko. Televize se zapne. Objeví se logo kapitolské televize. „Splátci.“ Začne Balthar. První kraj. Těm dvěma splátcům bylo nejspíše jako nám. Nechápala jsem, jak se mohli radovat. To samé druhý kraj. „Tihle splátci jsou profíci. Učí se bojovat už odmala. Z většiny v druhém kraji jsou později mírotvorci. Pokud se s nimi spojíte, věřte, že se vás dřív nebo později zbaví. Jsou hodně silní.“

    Další kraje už tak hrozné nebyly. Možná ještě třetí. Ve čtvrtém kraji byly dvě malé děti. Vážně děti. Musely to být jejich první hry. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale věděla jsem, že ti dva půjdou jako první. My byli osmý kraj. Ukazovali nás v několika záběrech. Jak se Alden přihlásil, a potom když jsme vystupovali z vlaku. Slyším, jak v televizi říkají naše jména a kraj. Aleah Duncainová, osmý kraj.

    „Zítra ráno je přehlídka. Vstáváme brzy, musíme vás seznámit s vizážisty a hlavně vás navléknout do kostýmů. Dobrou noc.“ To nás donutí, abychom se zvedli. Každý odchází do svého pokoje. Je mi jasné, že se v noci moc nevyspím, ale aspoň se o to pokouším. Sama sobě se divím, že jsem stále tak klidná. Měla bych se hroutit, brečet, naříkat, že si nezasloužím umřít. Možná jsem si zvykla. Zvykla jsem si, že každý rok musí povinně v hrách zemřít dvacet tři dětí. Letos jsem jeden z nich. Je to má povinnost. Povinnost Panemu, kterému jsem zavázána už od svého narození.