Hunger games - Aleah Duncain

Část sedmnáctá - Cesta do Kapitolu

    Až do prvního kraje nikdo nepromluvil. Seděla jsem s ostatními ve společné místnosti. Bylo tam hrobové ticho. Občas jsem zaslechla cinkání lžiček o hrníčky, jinak nic. Muse seděl u sebe v pokoji. Gunnar pro něj musel dojít, když vlak zastavil. Já se došla převléknout. V prvním kraji by neměla být o nic větší zima, ale i tak mi to připadalo. Muse se na mě ani nepodíval.

    Staneme přede všemi z prvního kraje. Je to poslední kraj, který máme navštívit. Další zastávkou bude Kapitol. Jakmile tam dorazíme, naše zásnuby budou oficiální. Tiše stojím vedle Muse, který začne mluvit. „Nimmo byl těžkým soupeřem. Už na začátku her jsem si myslel, že vyhraje. Kdyby se tam tehdy neobjevila Aleah, neměl bych nejmenší šanci se mu ubránit. Obdivuji jeho odvahu a neúnavnou píli, která ho téměř dovedla k vítězství.“ Když jsem to tak poslouchala, Nimmo vlastně nebyl zlý. Možná byl, ale jeho výchova se rozhodně s tou mou neshodovala skoro v ničem. On byl k výhře vedený. Já měla zemřít. Nejlépe jeho rukou. Já nic neřekla. Nebylo co.

    Muse se vydá za starostou. Potřese si s ním rukou. „Gratuluji vám k zásnubám.“ Prohlásí až skoro hrdě, což moc nechápu. „Díky.“ Odsekne mu Muse a obejde mě, abych si mohla se starostou také potřást. „Děkujeme.“ Usměju se na něj a vydám se za Musem.

    „Musi?“ Zaklepu na dveře jeho pokoje. Studí mě nohy od chladné země. Přešlapuji z nohy na nohu. „Musi, můžu dál?“ Dlouho se neozývá. Myslela jsem, že už spí, ale za chvíli se objeví ve dveřích. V malé škvírce dveří. Viděla jsem jeho rozcuchané vlasy. Spal. „Co se děje, Aleah?“ Přiloží si ruku k ústům, když se neubrání zívnutí. „Můžu s tebou mluvit?“ Dveře otevře o něco více dokořán, abych mohla projít. To také pod jeho rukou udělám. Zavře za mnou. „Takže? Jsou čtyři ráno a já bych se rád vyspal, než dorazíme do Kapitolu.“ Posadím se na jeho postel. Položím si ruce do klína a vzhlédnu k němu. „Myslela jsem, že to chceš.“ Začnu. „Co chci?“ Založí si ruce na hrudi a opře se o dveře. „To, že se my dva vezmeme.“

    „Aleah, je mi jasné, že ty to nechceš. Jak to potom mám chtít já?“ Jak ví, že to nechci? „Neřekla jsem, že si tě nechci vzít.“ Namítnu. „Ale ani neskáčeš radostí, že si mě budeš brát. Podepsala sis ortel. Budeš si mě muset vzít, ať chceš nebo ne.“ S tím jsem se nějak snažila smířit. „Když už to má někdo být, tak budu ráda, že ty.“ Možná jsem měla zvolit trochu jiná slova, ale už to nešlo vzít zpět. „Miluju tě, Aleah.“ Čekal, co mu odpovím. „Taky tě miluju.“ Usmál se. „Nemiluješ. Akorát přesvědčuješ sama sebe.“

    „Uvědomuješ si, že jednou se mnou budeš muset mít i děti?“ Tak daleko jsem asi nedošla, ale v každém manželství by se měly objevit. „Já vím.“ Přikývne. „A jak to hodláš řešit, až na to přijde?“ Třeba si do té doby budu jistá. „Ještě tady ta doba není, ne?“ Zkusím to. Světlo ze stolní lampy mu osvětluje pravou stranu tváře. „Neděláme správnou věc a jednoho dne toho budeš litovat.“ Možná. „Ale teď toho nelituju.“ Konečně se odlepí ode dveří. „Co tedy navrhuješ? Prostě si mě vezmeš, odstěhujeme se do Kapitolu, budeme mít tři děti a žít šťastně až do smrti?“

    „Vím, že tě zítra nechci vidět naposledy a…jestli mi svatba pomůže, abych tě ještě někdy viděla…“ Odmlčím se. „Tak co?“ Rozejde se ke mně. „Nejsem si stoprocentně jistá, že tě miluju, ale vím, že bez tebe nechci být. Nevím, jak se dívka cítí, když se zamiluje. Neznám ten pocit.“ Natáhne ke mně ruce. Za jejich pomoci se zvednu. Skloní ke mně hlavu. „Jak ses cítila, když jsme se poprvé políbili?“ Zavřu oči. Pamatovala jsem si, jak mě brněly konečky prstů. „Chtěla jsem umřít.“ Znovu jsem oči otevřela. „Nechtěla jsem z hladových her odejít bez tebe.“ Dívala jsem se mu do očí, aby mi věřil, že mluvím pravdu. „Jak se cítíš teď?“ Sevře mi ruce o něco pevněji, ale nebolí to. Krátce těknu pohledem k jeho rtům. „Chci tě políbit.“ Hlesnu tiše.

    Tak to udělá za mě. Pustí mou levou ruku a obejme mě kolem pasu. Já jeho okolo krku a stoupnu si na špičky, abych k němu byla blíž. Udělá první krok kupředu, což mě donutí udělat dva dozadu. Připadám si jako poprvé, když jsme se políbili. Po celém těle se mi rozlévá teplo, srdce mi buší jako splašené a cítím se šťastná. Po dalším kroku směrem do pokoje, jsem se posadila na postel. Aniž bychom tuhle chvíli museli přerušit, Muse se ke mně sklonil.

    „Aleah?“ Ležela jsem na zádech v Musově posteli už částečně bez oblečení. „Já to chci, Musi. S tebou, protože tě miluju.“ 

    Ráno se probouzím za světla. Ležím na boku. Když otevřu oči, uvědomím si i, kde ležím. Vedle mě totiž na břiše s hlavou otočenou ke mně spí Muse. Natáhnu k němu ruku a odhrnu mu z čela vlasy. To ho vzbudilo. Místo, aby otevřel oči, se jen usměje. „Nechtěla jsem tě vzbudit.“ Konečně oči otevře. „Dobré ráno, Aleah.“ I já se usměju. „Dobré ráno, Musi.“ Přisunu se k němu blíže pro polibek. Dostanu ho. Pohladí mě po vlasech. Je mi teplo a cítím se u něj v bezpečí. A nechce se mi vstávat. „Zopakujeme si to někdy?“ Zeptám se. To ho rozesměje. „My dva? Kdykoli.“ To rozesměje i mě. „Za dvě hodiny budeme v Kapitolu!“ Úsměv mi částečně povadne. Muse si toho všimne. „Zrušíme to.“ Vzhlédnu k němu. „Cože?“

    „Zrušíme ty zásnuby. Nestojí ti to za to trápení.“ Vzepřu se na pravé ruce. „Já se netrápím.“ Pozoruje mě zezdola. „Vidím to.“ Znovu klesnu na bok. „Spíš se bojím.“ Podotknu tiše. „Čeho se bojíš?“ Pokrčím rameny. „Třeba do toho půjdeme moc rychle a ty si uvědomíš, že chceš být s někým jiným.“ Vzpomenu si na svůj sen, co se mi nedávno zdál. Byl rád, že si mě o pět let dříve nevzal. „Myslíš, že bych do toho šel, kdybych si nebyl jist, že jsi to ty?“ Znovu pokrčím rameny. „Aleah, nemůžu ti slíbit, že spolu budeme až do smrti, ale teď a tady jsme spolu a to je hlavní, ne?“ Vzhlédnu k němu. „Asi ano.“ Políbí mě na čelo. „Bude to jen papír. Nic se mezi námi nezmění. Po dnešku už ne, dobře?“ Přikývnu na souhlas.

    „Dobré ráno, vy dva, jaká byla noc?“ Balthar nás uvítá, jako by přesně věděl, co jsme dneska v noci dělali. „Ušla.“ Okomentoval to Muse a posadil se naproti mně ke stolu. „Měl jsem pocit, že jste každý spal ve svém pokoji.“ Pokračuje dál v debatě. „Aleah měla špatný sen.“ Natáhla jsem se pro konvici s čajem. „V tom případě doufám, že jste vyřešili, kdo koho miluje, protože za hodinu a půl jdete naostro.“ S Musem se na sebe podíváme. „Všechno je v pohodě.“ Saffra zatleská. „Projdeme si program na dnešní den!“ Muse si mě pořád prohlíží, jako by hledal jediný náznak pochybnosti. „Jakmile dorazíme, ubytují vás a tam musíte zůstat celý zbytek dne. Nebudete se nudit, protože se na vás budou upravovat róby na večer a hlavně vás naučíme tancovat. Nesmíte si utrhnout ostudu. Ani nám. Večer se setkáte se všemi vlivnými lidmi v Kapitolu a s prezidentem Snowem. O tom ale později.“ Už teď jsem se chtěla vrátit domů a pomáhat tátovi přešívat šaty.

/Snad po sto letech jsem konečně dopsala další část. Omlouvám se, že to tak trvá, ale vůbec jsem nějak neměla chuť psát a ještě na hnusná fuj škola je proti mně. Nicméně je tu další část Aleah a doufám, že se bude líbit, seděla jsem nad ní celé dopoledne, tak snad bude za něco stát :) Určitě tu zbývá ještě někdo, kdo Aleah čte a neodradilo ho to věčné čekání na další část.

Jinak se kdyžtak podívejte nahoře (popřípadě napravo, pokud nemáte novou verzi wattpadu), mělo by se vám tam objevit video Aleah Duncain, je to můj vlastnoručně vyrobený trailer k tomuhle příběhu, budu ráda, když na něj mrknete a pošlete mi nějakou zpětnou vazbu do komentářů :)

Prozatím se loučím a snad co nejdříve dodám novou část, protože se blížím k tomu, na co asi většina čeká: Jestli si Aleah Muse vezme ;)