Hunger games - Aleah Duncain

Část dvanáctá - Po hladových hrách

    Dech mám klidný. Nádech a výdech jedou stále ve stejném rytmu. Ležím na měkkém podkladu. Není mi zima. Je mi příjemně teplo. Tedy, mohlo by to být lepší, ale nestěžuju si. Od těch nocí v aréně. Aréna. Trhnu hlavou a otevřu oči. Okamžitě je zase zavřu. Moc světla. Dech se mi zrychlí. Hrudník se mi nadzvedává o něco rychleji než předtím. Znovu otevřu oči, ale tentokrát si už světlu ze zářivek přivyknou. Jak jsem se sem dostala? Ležím v posteli s bílým povlečením a kolem mě je jen kachličková zeď. A noční stolek. Posadím se. Vůbec si nepamatuju, jak jsem se sem dostala. Nemůžu si vzpomenout, jak jsem se dostala z arény.

    Dveře se otevřou. Dovnitř někdo nakoukne. „Aleah, už jsi vzhůru.“ Přitáhnu si kolena pod bradu. Dovnitř vejde Balthar. Opravdu Balthar. Zavře za sebou. Posadí se ke mně na postel. Naznačí mi rukama objetí, což neodmítnu, ale je to jako povel k pláči. „Všechno je dobré, jsi venku. Už se tam nikdy nemusíš vrátit.“ Krčím se u něj a brečím ještě pár minut, než se úplně uklidním a donutím se uvažovat jasně. Otřu si oči. Přitom mi dojde, že už nemám na tváři ten šrám. Balthar se zvedne a podá mi ruku. Zvednu se taky. Nohy normálně poslouchají. „Balthare?“ Otevře dveře a obrátí se ke mně. „Kde je Muse?“ Naznačí mi, abych šla.

    Procházíme ledovými chodbami. Občas potkáme nějaké ošetřovatele, kteří se po mně dívají. „Balthare, já vůbec nevím, jak jsem se sem dostala.“ Řeknu cestou, ale s ním to ani nehne do doby, než mě odvede do bytu pro splátce osmého kraje. Uvnitř na nás čekají Saffra s Pommeline a taky Columbae s Rupalií. Všechny čtyři jsou naměkko a hned mě objímají, div, že mě neumačkají. „Věděli jsme, že vyhraješ, od začátku jsme to věděli!“ Výská nadšeně Pommeline. Balthar se mezitím posadil na pohovku. Zapne televizi. Obrazovka se rozsvítí. Se Safrou a Pommeline se posadíme k němu. Columbae s Rupalií odejdou. Záběr ukazuje Caesara Flickermana. „Nečekaný zvrat v šedesátých šestých hladových hrách! To tu ještě nebylo, dámy a pánové!“ Obrazovka ztmavne. Místo toho se objeví záběr z arény. Jsem tam já. A taky Muse. A Nimmo, když ještě žil. Detailně ukazují, jak jsem Nimmovi vrazila nůž do zad. Zavřu oči.

    Nechci se znovu dívat na to, jak odejde. Zvednu se z pohovky k odchodu. Obejdu pohovku okolo a vydám se k ložnici. „Myslím, že tohle budeš chtít vidět.“ Otočím se. Vidím sebe, jak s ubrečeným obličejem vzhlížím nad sebe a vlasy mi divoce vlají ve větru. Vznášedlo. Odletí i se mnou. Muse tam zůstane. Mrtvý. S jeho tělem udělali, kdo ví, co. O chvíli později tam přistane další vznášedlo. Přistane. Nevyzdvihne jen mrtvé. Několik lidí vystoupí a přistoupí k Musovi. Něco tam dělají. „Co to dělají?“ Přistoupím zezadu k pohovce. „Zachraňují mu život.“ Vždyť byl mrtvý. Zemřel přímo přede mnou. Nemůže být naživu, když byl mrtvý. Obrazovka opět ztmavne. „Dnes večer se od samotných výherců dozvíte, jaké to bylo, přežít ty hrozně dny v aréně a zároveň o tom, jak se spolu sblížili, no nejste na ně zvědaví? Já tedy ano! Vy taky? Já myslím, že jste!“

    „Kde je?“ Vyhrknu bezmyšlenkovitě. „Nejspíš se ještě zotavuje. Uvidíš ho večer.“ Musím ho vidět hned! „Aleah, poslouchej mě.“ Nemůžu ho poslouchat, když tady někde je živý Muse. „Aleah!“ Zasyčí, abych ho začala vnímat. „Není normální, aby vyhráli dva splátci.“ To je mi jasné. „Proč ho nenechali umřít?“ Zeptám se. „Protože umřít jsi měla ty. Tvůrci her to měli skvěle naplánované, jenže nevěděli, že ten lék nepoužiješ. Tys ho měla použít, ne ho dát Musovi.“ Zamračím se. „Co s ním bylo?“ Balthar se podívá po Saffře, která ho jen s naštvaným pohledem pozoruje. „Mělo tě omámit, aby tě pak Nimmo mohl zabít. Ten padáček jsem neposlal já, ale tvůrci, aby změnili hry.“ Oni mě chtěli zabít? „Proč mě nezabili jinak?“ Pokrčí rameny. „Zřejmě přišli na jiný způsob, jak si získat náklonost lidí.“ Opět pustí televizi. Prezident Snow. „Je pravda, že Muse Wade byl zachráněn. Oceňujeme náklonost našich obyvatel. Splátce z druhého kraje se ukázal jako pravý vlastenec, proto byl jeho život ušetřen.“ Tomu jsem nerozuměla. „Náklonost lidí. Zachránil se tím, že vyzdvihoval Kapitol. Chtěli jen lidem dokázat, že dokáží být štědří za poslušnost.“