Hunger games - Aleah Duncain

Část osmá - Nový přírůstek

    Když usnul, v klidu jsem dojedla těch pár kousků, co jsem si vyndala. Hlad jsem zahnala, ale přemáhala jsem svou únavu. Snažila jsem se dělat cokoli, abych neusnula. Chvíli jsem ho pozorovala, jak spí. Musel mi vážně důvěřovat, že ho nezabiju. Ne, vlastně mu jen bylo jasné, že bych to nedokázala. Ani jsem neměla čas nad ním přemýšlet jako o člověku a ne jako o někom, kdo mi kryje záda ve hře na smrt. Když spal, nebála jsem se ho. Byl to jen malý kluk. Malý kluk, který spí se sekyrou v ruce. Jak jsem asi vypadala já, když jsem spala na tomhle strašném místě.

    Když se vzbudí, já nepřítomně koukám někam dál, kde se tunel opět zužuje. Částečně už spím, jen s otevřenýma očima. Posadí se a mě to donutí, se na něj podívat. „Jak dlouho jsem spal?“ Pokrčím jen rameny. „Nemám tušení.“ Složí nohy do tureckého sedu. „Výměna. Vypadáš hrozně. Takhle tě táhnout lesem nebudu.“ Nemusí mě dvakrát přemlouvat, abych si lehla. Prostě to udělám. Zanedlouho i usnu.

    „Jak dlouho už jste spolu?“ Tenhle hlas nepoznávám. „Tak den? Je venku už světlo? Vůbec nevím, jak dlouho tu jsme.“ To je Muse. „Jo, když jsem sem vlez, rozednívalo se. Přišel jsem z polí.“ Pole. „Chceme se dostat do lesů. Vlastně tak nějak obejdeme celou arénu a budeme se snažit přežít.“ Otevřu oči. „Dobré ráno, sluníčko, jak ses vyspala?“ Posadím se. Muse sedí na svém místě a o kus dál sedí majitel toho druhého hlasu. Už od pohledu vysoký kluk s tmavými vlasy. Šusťáková bunda mu je o něco kratší, než by měla být. Ihned na mě vycení zuby. „Kdo je to?“ Ten kluk se ani nepohne. Zašilhá pohledem k Musovi. „To je Cordo. Devátý kraj. Říkal jsem mu, že by se k nám mohl přidat na naší cestě nikam.“ Přidat? Já nikoho dalšího nechci. On snad nechápe podstatu hladových her. „Můžu s tebou na chvíli mluvit?“ Podívám se po Cordovi. „O samotě.“

    Zvednu se ze spacáku. I Muse. „Hned jsme zpátky.“ Řekne mu. Poodejdeme o něco dál. Do zúžené chodby, odkud jsme přišli. Jdu docela daleko, než se zastavím. „Já ho sebou nechci.“ Začnu hned, když se k němu otočím. Muse se bezstarostně opře o zeď. „Proč ne? Je neškodnej. Navíc budeme mít větší šanci, že zvládneme profíky.“ Jo tak profíky. „Ty jsi taky profík.“ Protočí očima. „Co ti na něm vadí? Jsem tady, kdyby nám chtěl ublížit, nedovolím to.“ Založím si ruce na hrudi. „Je to o jednoho člověka víc, koho budeš muset nakonec zabít, Musi.“

    „O tohle ti jde? A přemýšlela jsi i nad tím, že až zbudeme jen my dva, taky bude muset jeden umřít?“ Popravdě ani ne. Sklopím pohled. „Aleah, koukej, když se tím budeš zabývat teď, ničemu nepomůžeme. Zbývá nás devět. Do finálové trojice to není dlouhá cesta, ale nemůžeš celý zbytek her myslet na to, co bude. Mohla by ses rovnou sebrat, někde se schovat a doufat, že přežiješ jako poslední.“ Když to říkal takhle… Popravdě jsem nechtěla, aby umřel. Pro nikoho jsem nechtěla smrt. „Nepřijde ti ale nakonec lepší trávit poslední hodiny s někým, kdo tě má rád, a ne sama někde v chladné jeskyni?“

    „Ty mě máš rád?“ Vzhlédnu k němu. Usměje se. „Aleah, myslím, že už jsem ti to dokázal dostatečně. Myslíš, že Nimmo by s tebou jen tak šel do aliance? Kdybych byl s nimi, šla bys mi pod ruku, ani bys nevěděla, jak rychle.“ To se mi nelíbilo. „Promiň. Já…Já se jen hrozně bojím a chci se vrátit domů.“ Obejme mě. I já jeho. „Od toho tu jsem, ne? Slíbil jsem, že ti pomůžu vyhrát. Já své sliby držím.“

    „Měli bychom vyrazit. Pojď.“ Pustí mě, ale místo toho si vezme mou ruku do své. Vrátíme se zpátky ke Cordovi. Vypadá to, že se ani nepohnul. Jen prohlíží svůj batoh. „Tak jo, vítej v naší alianci, Cordo.“ Vycení na nás křivé zuby a vyskočí na nohy. Taky bych chtěla mít jeho elán. „Sbal si věci.“ Řekne mi. Udělám to, co mi říká. „Mohli bychom zkusit roh hojnosti. Nikdo tam není. Když jsem šel kolem včera, ještě tam něco bylo. Mohli bychom to sebrat a pokračovat dál. Čím víc toho seženeme, tím líp.“ Zatlačím poslední kus spacáku do batohu a zapnu zip. „Nepřijde mi to rozumné.“ Ozvu se.