Hunger games - Aleah Duncain

Část devátá - Blížící se konec

    Když dojdeme Corda, poplácá mě po zádech. „Pořád míříme do polí?“ Zeptám se. „Jasně. Radši sebou hodíme, kdyby chtěl Nimmo náhodou přijít na návštěvu osobně.“ Cesta nám ještě nějakou dobu trvá, ale nechceme se zastavovat, dokud nebudeme na místě. Jíme za pochodu, ale když Muse vyndává jídlo z batohu, všimnu si, že kulhá. „Jsi v pořádku?“ Vzhlédne ke mně a přetáhne si batoh přes obě ramena. „Jasně, proč?“ Ukousnu si masa. „Protože kulháš.“ Cordo cosi zamručí. „Jo tohle. Savera je docela mrcha, když chce. Teda, byla.“ Zabil ji. „To ti udělala ona?“ Pokrčí rameny. „Každá sranda něco stojí.“ Už jsem se chystala něco odpovědět, když mě předběhne Cordo. „Jsme tady. Pole. Když budeme mít štěstí, najdeme vstup do průchodu. Jen musíme doufat, že ho nenašel i někdo další.“

    „Pamatuješ si, kde jsi do něj vlezl?“ Už zbývá jen pár kroků k přechodu do polí. „Snad jo. Nebylo to daleko. Vlastně jsem šel jenom po obvodu pořád dozadu.“ Stočí směr těsně předtím, než vejdeme do polí. Já do něj stejně vejdu a další kus cesty jdu v něm. „Dej pozor, ať do něj nezahučíš.“ Varuje mě Cordo. „Alespoň ho najdeme.“ Muse se už viditelně nudí, protože zasekává sekyru do země. Obloha se už pomalu barví do oranžova. „Myslíte, že to najdeme?“

    „Musíme. Nechce se mi spát v poli. Stát.“ Všichni se zastavíme. Já vlastně těsně před tou jámou. „To bylo těsně.“ Cordo mi jen přitaká. „Jdu první.“ Na nic nečeká a skočí dolů. Muse se dostane ke mně do pole. „Jdi.“ Poslechnu a seskočím dolů. Opět je tam úzká chodba. Jdu za Cordem. Ten zastaví až v rozšířené chodbě. Vypadá úplně stejně jako ta minulá. Muse za mnou odhodí batoh i sekyru na zem. „Jo, je to tu fajn.“ Okomentuje to Cordo. Posadí se ke zdi, zatímco my s Musem vytahujeme spacáky. „Vezmi si můj spacák, Cordo, vezmu si první hlídku.“ Já po něm hodím pár kousků masa. „Jste na mě fakt hodní, mohli jste mě už zabít, ale neudělali jste to.“

    „Asi jsi nám přirostl k srdci.“ Podotkne sarkasticky Muse. Posadím se na svůj spacák, který je přímo u zdi. Poplácám místo vedle sebe. Muse pochopí, ale v tu chvíli zaslechneme kapitolskou znělku. „Počkejte tady, půjdu se podívat, kolik.“ S Cordem tedy zůstaneme sedět. „Cos mu slíbila?“ Cordo leží na zádech, když se mě na to ptá. „Co myslíš?“ Opřu se zády o zeď. „Musela jsi mu něco slíbit, když tě ochraňuje profík. Nebo se do tebe zamiloval. Jinak nevím.“ Podívám se do chodby. „To poslední.“ Vydechnu. „A ty jeho?“ Podívám se po něm. Dívá se do stropu. Neodpovím, protože vlastně ani sama nevím. Navíc se Muse vrací. „Tak?“ Vybídnu ho. Je trochu bledý, když si sedá vedle mě. „Zbývá nás šest. Kluk z trojky, Nimmo, tvůj brácha a my tři.“

    Chvíli zavládne ticho, než někdo promluví. „No, tak asi dobrou.“ Cordo. Otočí se k nám zády a zanedlouho už slyšíme, jak pravidelně oddychuje. „Měla by ses taky trochu vyspat.“ Chystá se zvednout, ale já mu v tom zabráním. „Chceš pohádku na dobrou noc?“ Vidím na něm, že je utahaný. „Chci tu, kde krásný princ přivede svou vyvolenou k životu polibkem.“ Dívá se na mě, jako by se snažil pochopit, co jsem právě řekla. Posunu se k němu podél zdi tak, že jemu stačí, aby sklonil hlavu. Skloní ji a přitiskne své rty na mé. Krátce se políbíme, a i když je to jen chvilková záležitost, mnou jako by projelo tisíce výbojů.

    Vím, že v tuhle chvíli by se měla každá dívka radovat, ale mně to přišlo k pláči, proto jsem ho objala kolem pasu a zabořila mu obličej do trička, aby mě neviděl. Jen mě obejme. Nikdo z nás nic neřekne. Až do rána.

    Ráno se vzbudím jako druhá. Zatímco já si ještě mnu oči, Cordo naproti si už očišťuje nůž. Zjišťuji, že Muse vedle mě pořád spí. „Bude to těžký.“ Zamumlá tiše Cordo, když si všimne, že jsem už vzhůru. „Co bude těžké?“ Podívám se po něm, ale tak, abych nevzbudila Muse. „Nechat jednoho jít. Já jsem tak nějak smířený s tím, že umřu, ale co vy dva?“ Vlastně jsem ani neměla čas, abych nad tímhle vším přemýšlela. Bylo to tak lepší. Člověku se to nerozložilo v hlavě a neudělal žádnou hloupost. „Proč myslíš, že nevyhraješ?“ Zvolím nakonec tuhle otázku. „Jestli si zbudeme my tři, Muse mě zabije. Nakonec probodne sebe, abys ty vyhrála. Konec je daný předem.“

    „Nic není jisté.“ Podotknu jen. Pokrčí rameny. V tu chvíli se vzbudí Muse. „Dobré ráno tvrďáku, jaká byla noc?“ Muse po Cordovi hodí rozespalý pohled. „Moje záda by mohla vyprávět.“ To je pravda, oproti ostatním nocím jsem po téhle byla kompletně rozlámaná. „Měli bychom vyrazit.“ Vyskočím na nohy. „A kam?“ Zeptá se Cordo, ale zvedne se taky. „Nevím. Zpátky do města?“ Muse se zvedne jako poslední. Vypadá to, že ho ta noha už moc nebolí. „Není už moc kam. Možná se prostě zase vrátíme tak, odkud jsme přišli.“ Takže do města. „Mohli bychom jít spodem. Projdeme přímo pod rohem hojnosti a budeme tam rychleji. Tipuju tak do poledne.“

    „Cordo, mohl bys jít napřed? Potřebuju si o něčem promluvit s Aleah.“ Nic moc nenamítá. Vezme na záda můj batoh a vydá se do úzké chodby směrem do města. „O čem chceš mluvit?“ Přehodí si batoh přes levé rameno. „O včerejšku.“ O včerejšku? O včerejšku. „Promiň. Já nechtěla.“ Sebere ze země sekyru. „Nemělo by se to opakovat. Až tohle skončí, bude tě to akorát bolet víc.“ Až zemře. „Sám jsi to řekl. Bude to bolet víc mě než tebe.“ Jemu to už bude jedno. „Jestli mám přežít, chci přežít s vědomím, že jsem poznala, co je láska. Ne co je vražda.“ Políbí mě. Jen krátce, ale i to mi stačí, abych se musela snažit nedat najevo, jak moc mě všechno mrzí.

    Celou cestu za Cordem pak jdeme pomalu a v tichosti. Jdu před Musem, ale držím se ho za ruku. Je to trochu nepohodlné, ale mám jistotu, že je pořád za mnou. Chvíli nám trvá, než ho dojdeme, ale ukázalo se, že na nás čekal. Než se pohneme kupředu, zastaví nás hlas. „Vážení splátci, toto je poslední den. Dnes jeden z vás vyhraje. Nechť je štěstěna vždy na vaší straně.“ Všichni tři se na sebe střídavě podíváme. Dáme se znovu do pohybu. 

    Cesta nám opravdu trvá nějakou chvíli, ale nakonec vylezeme ve stejném domě, ve kterém jsme byli tu noc, kdy jsme se poprvé schovali do podzemí. Já ještě chvíli sedím u jámy s nohama v ní. Nejspíš se potřebuju zhluboka nadechnout, nebo tak něco. Ti dva prozatím kontrolují okolí. „Aleah?“ Ozve se za mnou. Opřu se pravou rukou a otočím se za hlasem Muse. „Jdeme. Cordo na nás čeká.“ Otočím se zpátky a vytáhnu jednu nohu nahoru. Pak i druhou, ale něco mě zastaví ve zvedání. „Musi?“ Vydá se ke mně. „Co se děje?“ Natáhnu dolů ruku a vytáhnu ji. Je mokrá. „Tam dole. Je tam voda.“ Zvednu se. „Vážně chtějí, aby to dneska skončilo.“ 

/Už se vážně blížíme ke konci. Bude to ještě chvilku trvat, ale jelikož už zbývá jen šest splátců, je to otázka času. Jsem moc ráda, že to čtete a hlavně mi dáváte najevo, že to má smysl, díky, díky, díky :)