Hunger games - Aleah Duncain

Část čtvtá - Rozhovory s Caesarem

        Hodnocení. Když přijde řada na mě, jen tiše vejdu dovnitř. Je to jen téměř stejná místnost jako ta, kde jsme trénovali. Taky nahoře sedí tvůrce her. Budí ve mně strach. Nevěřím si a vím, že nedostanu žádné body. Vzhlédnu k nim. Nic mi neřeknou. Rozhodnu se pro nože. Je to to jediné, co mi alespoň trochu jde. Z hodnocení jsem dostala výslednou osmu. Nevím, jak se mi to povedlo. Nebylo to nejnižší číslo.

    Další den mě budí Pommeline. Říká mi, že je dvanáct hodin a to je nejvyšší čas pro to, abych se začala připravovat na večerní rozhovory s Caesarem Flickermanem. Nechce se mi vstávat. Jediné, na co jsem v noci zvládla myslet, bylo, že mě můj vlastní bratr už nemá rád. Nemám tady nikoho, kdo by mi pomohl domů. Moc mi chybí táta. A taky Adrien. A relativně klidný život v osmém kraji. Tady je toho příliš. Každý po mně pořád něco chce, ale všichni stejně víme, že zemřu. Nenávratně a doufám, že rychle.

    „Zlatíčko, máš úplně opuchlé oči. Ty jsi snad celou noc nespala.“ Sedím na kovovém stole a poslouchám ji, když si mě prohlíží. „Popravdě vůbec.“ Přiznávám. Nic mi na to neodpoví. „Columbae! Šaty!“ Zavelí místo toho. Ty šaty vypadají stejně jako na nákresu. „Ruce nahoru.“ Poslechnu a Pommeline mi je přetáhne přes hlavu. Zapne zip a zcela mě v nich zamkne. Jsou v odstínu mezi oranžovou a růžovou. Pouzdrové šaty, kterým se ale od pasu rozšiřuje sukně do písmene A. V přední části na nich byla přidělaná šedá květovaná síť z takového tvrdého a hrubého materiálu. Dělají mě o pár let mladší. To je nejspíš jejich záměr. Na uších mi visí dlouhé zlaté náušnice s malými zrcadélky. Na ruce mi připnou snad tunu zlatých náramků nejrůznějších stylů. Nejhorší jsou opět boty. Jehlové podpatky páskových pleťových bot. Ještě ale musím sedět, než mě nalíčí. Líčení je už o něco střídmější a vlasy mi splétají do francouzského copu.

    „Všichni z tebe budou paf!“ Vydechne Rupalia. Zakývám nohama ve vzduchu. Mám řasy jako mrkací panenka. Nejsem to já. Myslela bych, že alespoň umřu jako já, ale vypadá to, že ne. Nikdo nemůže dostat to, co chce. Ani když mu zbývá pár hodin života.

    S Aldenem jsem nepromluvila. Celou dobu se držím u Saffry Balthara. Balthar si mě ještě na chvíli bere stranou, zatímco ostatní se řadí do zástupu. Všichni mají nádherné kostýmy. Žádné přehnané róby. Tedy až na první a druhý kraj. „Víš, co máš dělat?“ Ptá se mě Balthar bokem. „Nevím. Vůbec nevím.“ Můj hlas se trochu láme. „Nevím, co se mezi tebou a Aldenem stalo, ale nesmíš přestat hrát.“ Přikyvuji. „Stejná pravidla. Bezbranná dívka, která je ráda, že tu má svého bratra a chce se vrátit domů, dobře?“ Znovu přikyvuji. „Dobře. Díky, Balthare. Jste jediný, komu tady můžu věřit.“ Na okamžik se zarazí a pohlédne na Aldena. Pak mi stiskne rameno a odejde.

    Zůstávám sama. Alden na mě ani nepromluví. Stojím mlčky před ním za klukem ze sedmého kraje. Nic neslyším. Je tu hrobové ticho. První splátce odchází pryč. Sledujeme jeho počínání na obrazovce. Dívka z prvního kraje. Chtěla bych být stejně sebevědomá jako splátci z prvních dvou krajů. Jsou bezstarostní a jsou si jisti, že právě oni budou vítězové.

    Zpozorním, když se do rudého křesla posadí ten blonďatý splátce, co mi poradil při tréninku s noži. Díky němu jsem vlastně měla osm bodů v hodnocení. Střídají se další a další splátci, až dojde řada i na mě. „Přivítejte splátkyni z osmého kraje, Aleah Duncainovou!“ Slyším hromový potlesk a jásot. Jako na přehlídce splátců. Opatrně vystoupám po schodech na pódium, kde už stojí Caesar Flickerman a nadšeně ke mně ukazuje rukou. „Vítej Aleah!“ Podá mi ruku. Když se u něj zastavím, podám mu ji nazpět. Letmo mi ji políbí. „Díky.“ Oba se posadíme. „Dnes večer ti to moc sluší, nemám pravdu, přátelé?“ Odpoví mu dalším potleskem. „Děkuji. Vděčím za to své vizážistce.“

    „Je velmi schopná, to je pravda, ale Aleah, řekni mi…Jak ses cítila, když se tvůj bratr přihlásil dobrovolně?“ Položím si ruce do klína a dělám, že se rozmýšlím. Sklopím zrak, ale na okamžik se podívám do publika. „Byla jsem zdrcená. S Aldenem jsme si velmi blízcí už odmala. Nedokážu si představit, že společně budeme bojovat v hrách.“ Opět sklopím zrak. Obecenstvo si povzdychne. „Všichni jsme byli zničení, když se Alden přihlásil. Je to tak obětavé.“ To ano. „Ale řekni nám, jak se cítíš?“ Vzhlédnu k němu. „Doufám, že mě můj bratr ochrání a vrátíme se společně domů.“ Obecenstvo zopakuje stejný zvuk. Caesar mi poplácá ruku. „Ze srdce ti přeji, aby ses vrátila domů. A co vy? Přejete Aleah, aby se vrátila domů?“ Bouřlivý potlesk. „To byla dívka z osmého kraje, Aleah Duncainová! Díky Aleah!“ Oba se zvedneme z křesel. Ukloním se a usměju. Pak odcházím pryč, ale mám chuť Aldenovi říct pár peprných slov. Jenže on už je dávno na place. Nechci se dívat na to, jak ze sebe dělá zachránce a obětavého člověka. Zhnuseně odchzázím. Saffra, Balthar i Pommeline sedí v obecenstvu. Můžu v klidu jít pryč.

    Když nastoupím do skleněného výtahu, Stisknu tlačítko s osmým patrem. Než se ale dveře zavřou, nastoupí někdo další. Ten kluk z dvojky. Postaví se po mé levé ruce a zarazí si ruce do kapes hnědých kalhot. Vzhlédnu k displeji, který ukazuje, v jaké patře se nacházíme. Přeblikne tam první patro. „Díky.“ Uhnu pohledem k němu. „Vím, že půjdu první, ale díky.“ Přestane se dívat skrz skleněné dveře a podívá se na mě. Nic neříká, jen si mě chvíli prohlíží, než se výtah zastaví. I tak setrvává na místě až do chvíle, kdy se dveře znovu zavřou, a výtah se dá do pohybu. „Ty nepůjdeš jako první.“ Prohodí pak, když se na mě přestane dívat. „Na to jsi moc chytrá.“ Dodá. „Proč? K čemu mi je chytrost, když jsem mizerná v boji?“

    „Vsadíme se?“ Musím se zasmát. „Sázet se? O co?“ Cukne mu koutek. „Když zůstaneš naživu po prvotní řežbě, a já taky, a potkáme se, nechám tě naživu.“ Otočíme se k sobě. „To není sázka, ale dohoda. Navíc z toho nebudeš nic mít.“ Pokrčí rameny a opře se o dřevěnou tyč bokem. „Ale budu. Uvidím tě znovu, to je fér, ne? Osmé patro.“ Kývne hlavou ke dveřím. „Jak to myslíš?“ Usměje se. „Smyj si to líčení, bez něj ti to sluší víc, dívko v nesnázích.“ Nakročí ke mně, ale já udělám krok zpět. „Tohle je šílené. Co tím sleduješ? Za pár hodin budeme všichni mrtví.“

    „Jsem smířený s tím, že umřu, ale můžu zabránit tomu, abys to byla ty.“ Výtah se dá znovu do pohybu. „Proč tohle říkáš? Neznáš mě. Nemáš jediný důvod, říkat tohle. Každý chce vyhrát.“ Udělá ke mně další krok, po kterém já neudělám svůj. „Ale přitom jsme už dávno všichni mrtví, není to ironie?“ Začínala jsem mít pocit, že se mě zbaví už tady. „Nemám důvod ti věřit.“ I když už jsem stejně mrtvá. „Jakmile ten masakr začne, uteč. Na nic nečekej a uteč. Schovej se někde v korunách. Najdu tě.“ Polknu. „Nechci, abys mě hledal. Jdi si po svých. Ani tě neznám. Jen mě využiješ ke svým plánům.“ Znovu se na mě usměje. „Víš, že když se rozčiluješ, ukáže se ti na čele žíla? Přesně tady.“ Palcem mi přejede po čele. Zavřu oči. Po těle se mi rozběhne husí kůže. „Proč tohle děláš?“

    „Protože jsem našel někoho, za koho můžu v hladových hrách zemřít, Aleah.“ Zaslechnu odkašlání. Otevřu oči, a kdo nestojí před námi. Balthar. Mus se co nejrychleji vytratí. Až teď se mi vybavilo jeho jméno. Jmenuje se Mus. 

/Aréna nakonec bude až v další části, ale snad se z toho po téhle části nestane nějaká blbost :) Doufám, že se bude líbit :)