Through the Dark

4.

Někdo na mě mluvil. Nerozeznala jsem kdo, ale věděla jsem, že se musím vzbudit. Snažila jsem se otevřít svá oční víčka ze všech sil. Cítila jsem na nich strašnou tíhu, ale podařilo se mi to. Nade mnou se skláněla osoba a něco říkala, musela jsem párkrát zamrkat, než jsem tu ho rozeznala.

„Vstávej doprdele!" dolehl ke mně jeho křik. Opatrně jsem se vyzdvihla na loktech. Jeho ruka se obtočila pod mými zády a pomohl mi na nohy. Všechno se mi trochu zamotalo a kolem byl pořád rozruch.

„Musíš se někam schovat!" Táhnul mě za podél svého boku. Šli jsme směrem k baru, na kterém ležely poházené střepy od skla.

„P-počkej, c- co teta a holky?"

„Mason Margaret ochrání a holky si poradí." Odbyl mě a pak prudce se zastavil. Přitáhl mě na svou hruď a opřel se zády o mohutný sloup. Přesně v tom místě, kde jsme měli být proletělo pár kulek. Zalapala jsme po dechu a chytila se jeho předloktí. Má záda byla přitisknutá na jeho hruď a on ve své volné ruce držel kovovou zbraň. Na moment mě pustil, aby si ji mohl nabít. Pak se se mnou pootočil a začal střílet. Zaječela jsem, když jsem spatřila mrtvé tělo na podlaze. Jeho oči byly otevřené a kolem jeho hlavy se tvořila kaluž krve. Žaludek se mi zhoupnul a já se snažila udržet jeho obsah v sobě. Odvrátila jsem hlavu pryč a snažila se zahnat slzy, které se mi draly do očí. Bylo toho na mě moc.

„Uklidni se!" zachraptěl mi do ucha, když se mé tělo začalo hystericky klepat, dech se mi ztížil a já pomalu propadala panice.

„J-já ne-nemůžu." Lapala jsem po dechu, jako by se moje plíce plnily vodou. Hrdlo jsem měla vyschlé a rty se mi klepaly. Horké potůčky krve mi stékaly do výstřihu. Jeho ruce mě prudce obrátily k němu čelem. Podívala jsem se mu do očí a hledala v nich pomoc.

„Dýchej," řekl už klidněji a vzal můj obličej do rukou. Kov zbraně mě chladil na tváři, což mě ještě více rozhodilo. Zapřela jsem se o jeho hruď a snažila se od něj ustoupit. Ruku dal hned dolů a vzal mě kolem pasu.

„N-ne ubližuj m-mi," řekla jsem roztřeseně. 

„Se mnou seš v bezpečí," zašeptal a přitáhl si mě blíž, dokud jsem nebyla jenom pár centimetrů od něj. Jeho zelené oči mě skenovaly, a to mě vůbec neuklidňovalo, neviděla jsem v nich žádnou útěchu, ale jenom temnotu. I přes to jsem v sobě našla část, která mu důvěřovala. Trhavě jsem přikývla a snažila se ovládnout můj strach.

„Teď poběžíme k tomu baru a tam se schováš, dokud nebude konec, policie už je určitě na cestě." Oznámil mi svůj plán a já opět přikývla. Mohla jsem periferním viděním zahlédnout ostatní členy výstavy, jak leží na zemi a kryjí se před kulkami, které létaly vzduchem. Odvážnější běželi k východu. Zamračila jsem se, protože jsem taky chtěla být venku, a ne tady v tomhle zmatku, bohužel jsem neměla na vybranou. 

„Teď!" vykřikl a než jsem stihla zareagovat, vyběhli jsme. Při každé střele jsem zpomalovala, nohy se mnou vůbec nechtěly spolupracovat, a navíc Noaha dlouhé krouky jsem nemohla stíhat. Netrvalo dlouho a už jsme byli za barem.

„Zůstaň tady, dokud nepřijede policie, rozumíš?" Jenom jsem několikrát přikývla a on se vrátil zpět do přestřelky. Natlačila jsem své klepající se tělo na stěnu, která byla z mramoru. Doufala jsem, že je to dost široká na to, aby jí kulka neprošla. Po tvářích mi začaly stékat slzy a dlaně jsem měla na uších, aby zabránily hluku, který se rozléhal.

„Nikam nejdu ty svině jedna! Myslíš, že ti všechno může projít?! Tohle byla naše akce a ne, že ji ty a tvoji kamarádíčci převezmete! Ten obraz byl náš!" křičel někdo, jako smyslů zbavený. Snažila jsem se to nevnímat a přemýšlet nad něčím jiným, ale nedalo se to. Pořád jsem musela myslet na Alice, která byla zajatá tím mužem a na Mel. Doufám, že jsou v bezpečí, nedokážu si představit, že by se jim něco stalo. Jak se tohle vůbec mohlo stát? Lehce jsem se začala pohupovat, potichu jsem si broukala Sweater Weather a čekala na záchranu. Tahle písnička bylo to jediné, co mě vždycky uklidňovalo.

Nevím, jak dlouho jsem tady seděla, ale oči jsem otevřela až když jsem na své ruce ucítila stisk. Otevřela jsem oči a spatřila postaršího policistu, který mě soucitně pozoroval.

„Nebojte slečno, všechno už je v pořádku." Pomohl mi na nohy a lehce mě přidržoval cestou ven. Pohled jsem měla stočený na zem, protože vím, že kdybych se podívala okolo, tak bych mohla spatřit něco, co bych nechtěla. Stačilo mi, když jsem pod nohama viděla kapky krve a rozříštěné sklo. Hned, jak jsem vyšla ven, tak se mě ujmul muž, který přes má ramena dal stříbrnou deku nebo co to bylo.
Všude vládl chaos, okolí osvětlovala modrá a červená světla, šum lidského hlasu se rozléhal po zahradě a na cestě stálo tolik lidí, že jsem si ani neuvědomila, kolik nás vevnitř bylo. Byla jsem posazena do sanitky a ten muž mi začal kontrolovat životní funkce. Vím, že něco říkal, ale nebyla jsem vůbec schopna poslouchat. Probrala jsem se až, když mi do očí zasvítil baterkou. Trhnula jsem hlavou a párkrát zamrkala.

„Vaše jméno slečno?"odpověděla jsem a on si to zapsal na papír, který držel.

„Bolí vás něco?" Jenom jsem odkývala, že ne a soustředila se na to, co se dělo za ním. Očima jsem pátrala po těch, které jsem chtěla vidět nejvíc.

„Potřebuji, abyste si lehla, musíme vám ošetřit zranění na krku, je to pouze povrchové, takže to vyčistíme a zalepíme. Předepíši vám mastičku, kterou to budete mazat," řekl a já se položila na záda. Strnule jsem čekala, až odvedou svoji práci a poté jsem si převzala papír, který mi dal. Postavila jsem se na nohy a snažila se najít známé tváře.

„Támhle je! Felicity!" zakřičelo na mě několik hlasů. Otočila jsem se tím směrem a zaměřila se na na skupinku lidí, která na mě mávala. Ani na sekundu jsem neváhala a rozeběhla se k nim. I přes slzy jsem mohla vidět holky, tetu a Masona. Ihned jsem jim padla do náruče a brečela štěstím, všichni jsme v pořádku.

Jak jste si všimli, tak jsem změnila název příběhu a moc se omlouvám čtenářům, kterým se líbil, ale nakonec jsem usoudila, že se hodí více. Promiňte!!!! Také jsem dost překvapená tím, jak jsem dneska domyslela osnovu. Musím říct, že tenhle příběh bude docela challenge psát, ale doufám, že to bude stát za to!

K.