Through the Dark

12.

Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale naše cesta skončila mimo město. Přes sklo jsem mohla vidět velkou dvoupatrovou chatu, před kterou bylo několik aut. Fasáda byla obkládaná uhelnatými kameny v základu, první patro bylo béžové a poslední patro bylo ze dřeva. Owen zaparkoval a vystoupil. Harryho ruka se podsunula pod má záda a nadzvedl mě. Volnou rukou jsem si dala vlasy na stranu a on mě přesunul na svůj klín. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a vyšel se mnou ven. Do nosu mě ihned udeřil čerstvý vzduch, který mi chyběl. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a poslouchala cvrlikání ptáčků. Owen nám byl v patách a pak nám otevřel dveře. Před námi byla dlouhá chodba, která končila schody. Do prostoru se otevřeli dveře a z nich vykoukl hnědovlasý muž. Tváře měl porostlé vousy a rty měl roztáhlé do úsměvu.

„No konečně! Čekáme tady už od osmi." Spráskl ruce a opřel se o futra dveří.

„Promiň, museli jsme se stavovat ještě v nemocnici," odpověděl mu Harry a prošel kolem něj. Začal sloupat po schodech a já otočila hlavu přej jeho rameno, abych si ještě prohlédla neznámého. On mi oční kontakt opětoval a mrknul na mě. Mé tváře nabraly rudý odstín nad tímto jednoduchým gestem a já schovala hlavu do Harryho krku. Na mém čele jsem cítila jeho tep, který uklidňoval ten můj.
Když vystoupal do prvního patra, tak mě odnesl až nakonec, kde se vyjímalo vysoké skleněné okno. Bylo tady šest dveří, tři na levé straně a tři na pravé. Ulehčila jsem Harrymu práci a sama otevřela dveře, u kterých zastavil. Kopnul do nich a přede mnou se objevil sněhově bílý pokoj. U stěny byla postel z dubového dřeva s koženým opěradlem, vedle něj byl noční stůl stejného typu. Uprostřed byl stůl se dvěma židlemi, který byl naproti oknu s širokým parapetem.

„Zůstaň tady, Owen se o tebe postará." Položil mě na postel a přikryl mě dekou, která byla složená na kraji.

„Děláš jako kdybych mohla někam jít," zamumlala jsem si pro sebe a on se nad mou odpovědí zamračil a beze slova odešel. Povzdechla jsem si a sundala ze sebe tu deku, protože mi bylo vedro. Z čela jsem si odhrnula zpocené vlasy a vytáhla si mikinu, tak abych mohla vidět červenou náplast. Prsty jsem nahmatala roh a pomalu jsem začala odloupávat konec. Kousla jsem se do rtu, abych se soustředila na to, a ne na pulsující pálivou bolest, která s každým odloupnutím stoupala.
Teď už držela jenom na jedné straně a mě se naskytl pohled na menší dírku v mém těle. Zhluboka jsem se nadechla, až se z té rány rozproudila krev. Zalapala jsem po dechu a dívala se na pramínnek, který tekl ke straně, kde byla náplast ještě přidělaná. Rychle jsem se natáhla pro deku a dala ji k mému boku, abych nezašpinila světlé prostěradlo. Když ten proud červené tekutiny nezastavoval začala jsem se obávat, protože jsem netušila, co mám dělat. Věděla jsem, že to musím nějak zastavit, ale čím? Rukama si tam zanesu nějakou infekci a přiklopit to tou náplastí už nemělo cenu, protože byla úplně promočená. Z mého zoufalství mě zachránilo otevření dveří. Owen vkročil se dvěma taškami a stetoskopem na krku.

„Otevřela jsem pusu, ale nic z ní nevyšlo, on ke mně přiskočil, shodil tašku z ramene a otevřel ji. Ohrnula jsem nos nad smradem z dezinfekce a strhnula zbytek náplasti.

„Tohle štípne," řekl a položil mi na ránu kus bílé látky.

„Potřebuju od tebe, abys zůstala se mnou, ano?" Jenom jsem k sobě pevně stiskla víčka a přikývla.

„Dobře, musím ti to zase zašít, abys mi tady nevykrvácela." To bylo povzbudivé Owene, děkuji. Otevřela jsem oči a sledovala jeho pohyby, abych se nemusela soustředit na to hlavní. Na břicho mi položil ještě několik bílých polštářků. Nasadil si opět chirurgické rukavice a očistil krev. Kolem rozložil látku, aby nasákla tekutinu a vyndal si potřeby na zašití. Nad tou jehlou, co vypadala jako háček na ryby jsem se zhrozila. A když projela mou kůží nechtěně jsem vykřikla.