Through the Dark

14.

Následující den probíhal podobně, kluci byli dole a já s nimi hrála playstation, nakonec tam se mnou zůstal jenom Owen, protože ostatní museli někam odjet. Přes den jsem občas přelétla myšlenkami k Therese a jejímu nápadu. Bála jsem se toho, co by se mohlo stát, kdyby se to dostalo napovrch. Myslím, že by Harold zuřil, už teď je těžké s ním vycházet. Nevím, jestli si dokážu představit to, že už ho nikdy neuvidím, protože jeho pronikavé oči mě pronásledují i ve snech. Když mi, ale řekla, že mě tady nikdo nechce, věřila jsem jí, ale teď jsem poznala pár lidí a nepřijde mi, že chtějí abych byla pryč. Spíš je pravděpodobné, že to prostě nevidím, přeci jenom jsou součástí něčeho nelegálního a myslím, že v takových situacích vědí, jak se chovat, narozdíl ode mě. Netuším, co si o tom mám myslet, ale co mi zbývá? Ani nevím, co se mnou plánují, vlastně nevím nic. Co když je to jenom nějaká léčka? Co když na mě někde bude Harold čekat a vysměje se mi, že jsem naivní?

Zatřásla jsem hlavou, abych vyhnala myšlenky a usrkla si z hrníčku, ze kterého stoupala pára. Dívala jsem se do zahrady a vzpomněla si na domov. Jak se z architektky, která měla našlápnuto na dobrou kariéru se může stát tak bezmocný člověk, který nemá nic během pár dní? S těžkým povzdechem jsem se natáhla pro krabičku cigaret, kterou mi Owen ráno předal, s tím, že bych kouřit neměla, ale Harold mu řekl, ať mi je dá. Což mi od něj přijde ohleduplné, ale asi mu bylo jasné, že by u něj mohla zase škemrat. Postavila jsem se na nohy a začala se procházet po terase, snažila jsem se zvykat na tu pichlavou bolest v boku, ale už to nebylo tak hrozné, navíc jsem dneska dostala léky proti bolesti. S cigaretou mezi prsty jsem se procházela po zahradě, která byla poměrně veliká a oplocená zeravy. Ohlédla jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že jsem sama. Opatrně jsem se přiblížila k vysokým zeravům a jednou ruku jsem protáhla mezi ně. Moje naděje, která vzrůstala hned povadla, když jsem nahmatala studený kov. Samozřejmě, že to měli oplocené, ale musela jsme to zkusit.

,,Co tam děláš?!" uslyšela jsem křik. Ihned jsem leknutím nadskočila a otočila se. Na terase stál nějaký muž v uniformě a s velkou zbraní v ruce.

,,N-Nic," odpověděla jsem a odstoupila. Asi mě ani neslyšel, jelikož jsem od něj byla daleko a neodvážila jsem se na něj křičet zpátky. Své velké ruce měl položené na zbrani, kterou měl hozenou přes rameno.

,,Pojď sem!" Neváhala jsem a vyšla k němu, cestou jsem dokouřila cigaretu a nedopalek jsem hodila do popelníku, který byl na stole.

,,Běž do pokoje," rozkázal mi a svýma očima mě propaloval. Šel z něj strach a chlad, proto jsem s kývnutím prošla co nejrychleji kolem něj a vydala se dovnitř.

Když jsem došla do pokoje s těžkým výdechem jsem padla do postele. Přemýšlela jsem, co budu dělat, protože byly asi tři hodiny odpoledne, nebo alespoň myslím. Mé veřejnosti se rozlétly a já dostala další šok během patnácti minut. Proč mi tohle někdo dělá?!

,,Musí se to stát dneska." To bylo jediné co, mi Theresa řekla a sedla si vedle mě.

,,Počkat cože?"

,,Nečum tak blbě, prostě dneska utečeš," řekla a dala si vlasy za ucho. Postavila se na nohy a přešla k mému oknu. Její pohled mě vybídnul k tomu, abych šla za ní. Vyhoupla jsem se z postele a následovala ji.

,,Vidíš támhle ten ohnutej strom vedle plotu?" zeptala se a ukázala na něj.

,,Tak za nim je branka, dobrá zpráva je, že strážní ji obcházejí ráno v sedm a navečer v sedm, jinak tam nikdo není. Nechala jsem si udělat klíč, takže tady máš." Vtiskla mi do dlaně malý klíč. Hned za brankou je louka a pak je les, není tak hluboký, když poběžíš rovně, tak narazíš na cestu.  když se po ní dáš do práva, dojdeš na benzínku a tam může zavolat o pomoc, nebo něco, to už není můj problém."