Through the Dark

6.

Ráno jsem vstala a připravila se do práce. Vím, že mi Julian řekl, že se můžu vrátit až v pondělí, ale já už jsem to doma nemohla vydržet, potřebovala jsem něco dělat. Nasoukala jsem se do vysokých hnědých kalhot s páskem a ze skříně jsem si vytáhla krémovou saténovou košili. Tu jsem zakasala do kalhot a na krk jsem si opět dala šátek. Své dlouhé světlé vlasy jsem svázala do drdolu a cestou do kuchyně jsem si přes rameno přehodila připravenou brašnu. Z šuplíku jsem vytáhla müsli tyčinku, v předsíni jsem si obula černé lodičky a spěchala do auta. Bylo sedm padesát šest a já měla být za čtyři minuty v práci. Cesta mi trvá naštěstí jenom deset minut, ale pořád přijdu pozdě. Což u mě není nic neobvyklého, ale Julian z toho není nadšený. Tedy záleží na tom, jak se vyspí.

Než jsem se usadila za svůj stůl, tak jsem stáhnula rolety, aby mi sem nedosahovaly paprsky slunce. Venku bylo dvacet osm stupňů, což bylo ještě dobré na to, že byl červenec, ale pořád bylo teplo. Porovnala jsem si složky, které byly položené na stole a ty staré jsem dala do police, která byla naproti mému stolu. Zalila jsem malou orchidej, kterou jsem dostala od tety. Měla jsem ji položenou vedle obrazovky počítače, aby mi připomínala náš výlet do botanické zahrady.

„Ty už jsi v práci?" uslyšela jsem za sebou Paulův hlas.

„Jo, doma jsem se nudila." Otočila jsem se na své židli, abych mu mohla vidět do obličeje.

„To se ti nedivím, já to tady mám radši než doma."

„Jako vážně?" Nadzvedla jsem obočí a usmála se.

„No nediv se, doma na mě visí děti a nikdy nemám klid na práci. Pořád je to, udělej tamto, tohle, pohlídej děti jdu ven a tak dále."

„Tak to chápu, taky potřebuju mít klid."

„Nedáme si pak oběd? Musím ti povyprávět o tom, co se tady dělo a hlavně, co tady Jenna předvedla." Uchchetnul se a založil si ruce na hrudi.

„Souhlasím!" 

„Tak ve dvanáct na parkovišti?" 

„Budu tam." Mrkla jsem na něj a po jeho odchodu jsem si šla udělat kávu. Paul byl tady ze všech něco jako můj kamarád. Vždycky když se něco dělo, tak jsme si pomohli. ani nevím, jak jsme k takovému vztahu dospěli.

 ***

Po obědě jsem se opřela do měkkého křesla a pokračovala ve čtení požadavků na další práci, dokud mě nevyrušila vibrace telefonu.

G: Ahoj, tady Gabriella ze sebeobrany. Nechceš dneska zajít na kafe? Třeba ve čtyři? Starbucks?  Usmála jsem se na obrazovku a ihned odepsala kladnou odpověď. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly dvě hodiny, ještě jsem měla dost času na to, domluvit si schůzku s panem Evensem a sepsat si jeho požadavky na rodinný dům.

O půl čvtvrté hodiny jsem se rozloučila s Emily. Dálkově jsem odemkla svůj Mercedes a na zadní sedačky jsem si odložila věci. Usedla jsem na sedačku a pustila si rádio. Vyjela jsem z parkoviště a jela k hlavní silnici. Přiznám se, že jsem se těšila, až si popovídáme, a navíc jsem jí chtěla pozvat zítra do klubu. Naproti budově jsem zaparkovala a pak přešla přes přechod. Otevřela jsem prosklené dveře a vešla dovnitř. Ihned mě do nosu uhodila vůně kávy. Porozhlédla jsem se okolo a na konci místnosti jsem mohla zaregistrovat mávající brunetu s velkým úsměvem na rtech.

„Ahoj," pozdravila jsem ji a usadila se naproti ní.

„Jsem moc ráda, že jsi mi napsala," dodala jsem.

„Já jsem zase ráda, že jsi souhlasila."

„Dobrý den, co jsi dáte?" zeptala se servírka, která se vedle nás objevila. Obě jsme jí nadiktovaly objednávku a pokračovaly v konverzaci.