𝗟𝗶𝗳𝗲 𝗖𝗵𝗮𝗻𝗰𝗲 [𝖢𝗁𝖺𝗇𝖡𝖺𝖾𝗄]

{1}

Byl krásný slunečný den a na nebi nebyl ani mráček. V ulicích bylo spousty lidí a kolem poletovali ptáčci, kteří zpívali svou píseň a také otravný hmyz, který mi lezl na nervy. V rukách jsem měl dvě tašky a míříl jsem zpět do svého bytu. Po cestě jsem taky vzpomínal na špatné chvilky v mém životě. Na chvilky, které bych chtěl změnit, ale nemohl jsem. Přeci jen jsem neovládal čas, avšak kdybych mohl, tak bych napravil spoustu věcí. Hlavně ty pro mě velmi důležité. O tomhle jsem si však mohl nechat jen a jen zdát. Již delší dobu se snažím najít něco, kde jsem udělal chybu. Něco v čem jsem totálně selhal, ale nic jsem nenašel. Přeci jen jsem nemohl být až tak naivní.

Nicméně jak čas běžel, tak já se měnil. Moji nejlepší kamarádi mi začali říkat jak moc mě nepoznávají a že jim chybí ten veselý a sebevědomí kluk. Ten už však byl mrtvý a jeho nové já žilo v bytě, který zdaleka nebyl levný, avšak za toto jsem vděčil svému bratrovi, který mi tento byt koupil. Přesto jak moc vděčný jsem mu byl, tak jsem v tom viděl jen jedno. Nechce být ten, který nechá bydlet bratra na ulici, neboť to není dobré pro jméno. Zkrátka je celkem na hovno mít bratra, který je jeden z nejbohatších lidí.

Celý čas jsem se tak snažil najít z této situace východisko. To však nešlo. Práci jsem nenašel, s rodinou se nestýkal a po boku jsem neměl nikoho, koho bych miloval. Byl tu pouze onen bratr, který mi dával každý měsíc nějaké peníze, abych nevyhladověl. Bylo to další divadlo pro média a i když to neřekl, tak já věděl, že se za mě stydí. Stejně jako celá moje rodina.

Kromě bratra tu ovšem byli i moji kamarádi, kteří narozdíl od něj nebyly falešní, ale pravý. Byl jsem za ně vděčný a i když se někdo vysmíval tomu, že mám pouze dva kamarády, tak mně to stačilo. Měl jsem ty dva nade vše rád, avšak já už zde být nechtěl a doufal jsem, že mi odpustí. Doufal jsem, že mi odpustí můj odchod. Ne do jiného města ani státu, ale tam nahoru. Přemlouvání, prosení a mluvení o tom, jak vše může být nakonec dobré nezabralo. Mrzelo mě, že jsem je dostal do takové situace. Také jsem však věděl že kromě nich nikdo truchlit nebude.

Z jedné z tašek, které jsem položil na linku poté, co jsem dorazil do svého bytu, jsem vyndal několik lahví s alkoholem a z druhé dvě krabičky prášků. Se všemi věcmi jsem se pak usadil v obýváku na zemi, zapnul televizi a jako první se pustil do alkoholu a nejen do toho, který jsem dnes koupil, ale i do toho, který si zde schovával. Byla tu whiskey, tři láhve sodži, vodka, víno a další.

Netrvalo dlouho a tři láhve byly prázdné. V tu chvíli jsem rozbalil obě krabičky prášků do rukou si vymačkal nejdřív pět platíček a po spolknutí a zahození prázdné krabičky, se pustil do druhé. Z té jsem však jedno platíčko nechal, neboť jsem znal své štěstí. Měla to být zkrátka pojistka. Netrvalo však dlouho a mé oči se začali zavírat, bylo mi špatně a já s úsměvem na tváři jen čekal na svůj konec, který měl už brzy přijít. Alespoň jsem si tedy myslel.

Pouliční lampa, jenž házela žluté světlo, se velice brzy rozsvítila nad mou hlavou a vyvedla mě z myšlenky, že je stále brzy. Nebylo. Noc mě obklopovala stejně jako studený vítr, jenž mě nabádal se za sebe ohlédnout a pohlédnout do tváře měsíce, který se skryl. Houf mraků nesl nehezkého odstínu a než jsem se nadál, proťal jimi blesk. Bílý, oslepující a s napočítáním do pěti, kdy se ozval hrom i blízký. Instinktivně jsem ruce omotal kolem těla, naslouchal vichru a s první kapičkou deště se rozběhl do postranní ulice. Obalena tmou, pachem i hlukem, kdy kapky bubnovaly o střehu a potulní kočka předla na jedné ze střech. Nával nežádané sprchy ji však probral stejně jako další úder, kdy naježila svou srst a s prskáním utekla pryč. Směrem, jenž jsem přišel a tedy opakem směru, kam měl namířeno. I přesto, že mi déšť nemohl ublížit, běžel jsem a zastavil, až u vchodu, který byl za denního světla k přehlédnutí. Právě zde jsem se cítil jako doma i když to do domova mělo daleko.