𝗟𝗶𝗳𝗲 𝗖𝗵𝗮𝗻𝗰𝗲 [𝖢𝗁𝖺𝗇𝖡𝖺𝖾𝗄]

{5}

Od odchodu pána tohoto bytu uplynuly přesně dvě hodiny a sedm minut. Přesně v ten okamžik mi přišlo podezřelé, když se vrátil, celý zlámaný a malou igelitkou, kde bylo několik rychle přípravných pokrmů. A mě div s toho nekleplo. Ovšem právo ho osočit jako malé dítě zaniklo v okamžení, kdy jsem si uvědomil, že žádné dítě není. Kárat jsem ho mohl tak pouze ve své hlavě, sledovat jak otvírá víko, nechává ohřát vodu a následně ji leje dovnitř. Vše natolik automatické, až jsem přemýšlel, kdy naposledy jedl domácí stravu. Též jsem chtěl znát důvod jeho stavu.

„Stalo se cestou něco? Nebo je to obraný postoj proti mně?" nic. Pouze usedl za menší stolek, hůlky zapíchl do nudlí a rozbalil omáčku. V okamžení jsem se tak usadil na proti němu, snažil se nahlédnout a byl ochoten mu jídlo zabavit dokud nedostanu svou odpověď. „Nebudeš tu doufám mluvit o tom jak moc se chceš opět zabít? Protože pokud ano, tak ti dopředu říkám, že to nemá cenu a ty to víš!"

Buď zticha. Jediné co jsem mohl vyčíst z jeho tváře, a tedy byl. Mlčel, sledoval ho a žárlil na to jak bez problémů jí. Já v tomto stavu jíst ani pít nepotřeboval. Voda ze mě vyprchávala a jídlo propadlo. Nebylo to nic příjemného a snad i proto jsem se snažil odvracet pohled, abych mu jeho lidskost nevmetl do tváře.

Stále jsem ho ignoroval a věnoval se své porci jídla. Ovšem nemohl jsem to dělat věčně, neboť mi sám dával na vědomí, že se ho nezbavím. Musel jsem tak v rámci vycházení ustanovit jedno důležité pravidlo. ,,Poslouchej, to proč jsem přišel takhle pozdě má svůj důvod. To je teď ovšem vedlejší. Důležité je, že pokud spolu máme vycházet, tak mám jednu důležitou podmínku, která bude platit od teď," řekl jsem mu a on mi pohledem naznačil, ať pokračuji.

,,Budem si pokládat otázky, na které budem odpovídat. Zkrátka se musíme poznat dobře?" zeptal jsem se a čekal na jeho odpověď. Pokud by nesouhlasil, tak není sebemenší důvod, aby zde zůstával.

Jeho slova mě nemohla nijak překvapit. Byla to standardní pravidla strachu i přesto, že já jsem mu ublížit nemohl. Vlastně nikdo, ale to bylo vedlejší proti tomu, co se mu mohlo honit hlavou. Jako třeba, že ho ve spánku udusím, uškrtím a nedej bůh snad se pokusím zabít. Představa opravdu nereálná, ale i tak možná. I přesto jsem přikývl, snad z nadějí, že se to aspoň někam hne. Důkazem pak byl můj zdvižený palec, stoupnutí a odejíti od stolu, abych mu dopřál soukromí. Přeci jen nebylo nic moc jen tak sedět a koukat jak mu nudle mizí v ústech. Usadil jsem se proto v obýváku u okna, shlížel na zaplněnou čtvrt a snad i hledal známé tváře.

„Myslím, že nyní je z mluvením řada na tobě," poznamenal jsem, když jsem pocítil, že zde již nejsem sám a hned na to k němu stočil pohled. Stále byl prázdný, nedůvěřivý, ale nikoli tak hrozný jako předchozího dne. Náhle jsem i měl pocit, že sebevražedné sklony se šouply hluboko do jeho nitra. „Co mi dnes o sobě prozradíš?"

S povzdechem jsem zapřemýšlel, ale nenapadlo mě nic, co bych mu o sobě řekl. Samozřejmě bylo spoustu věcí, které jsem mu mohl říct, avšak on mi toho také moc neřekl, a tak jsem to neměl v plánu ani já. Také jsem chtěl, aby se zeptal on, neboť já do té doby nepromluvím. Ruce jsem tak skřížil, natáhl si nohy a nakonec promluvil. ,,Ptej se. Pokud tě můj život zajímá, tak se zeptej, neboť jinak nepromluvím," řekl jsem mu a čekal.

Tohle také byla jednoduchá obrana. Obrana proti tu, abych mu řekl zcela vše. Takto jsem po jeho otázce mohl říct jen konkrétní odpověď a nijak to nepřehánět. Byl jsem ovšem velmi zvědavý, co z něj vypadne.

Přikývl jsem. Jeho slovům jsem bez problému rozuměl, avšak byl lehce v otázce, proč se mám ptát přímo. Takto jsem se mohl zeptat na hlavní otázku, co mi ležela na jazyku a on neměl výběru. Pokud by sám o něčem začal hovořit, já bych pak nemohl namítat. Pouze naslouchat tomu, co mi sdělí a sám si něco připravit. Snad i proto jsem doufal, že to nebere jako obou stranou hru, kdy se i on zeptá mě. V ten okamžik bych věděl na co přesně se zeptá a já bych mu musel lhát. Pro první okamžik ano, i přesto, že jsem řekl, že více lhát nebudu. Bylo to natolik zamotané, až mě to mrzelo. Poslední dobou se zdálo, že ani nevím jak to celé bylo.

„Prozraď mi něco o tom, proč se má člověk jako ty zapotřebí zabít? Je to trend, vypětí nebo ta tvoje láska?" optal jsem se s širokým úsměvem na tváři i když se nezdálo, že bych ho nějak zaskočil. Naopak. Bylo to přesně jedno z toho, co čekal a tak mohl mít i připravenou lež. A přesně to mě nutilo klepat o nohu.

Tak nějak jsem čekal, že tato otázka padne, a proto jsem byl na ní připravený. Zatím jsem mu ovšem nechtěl říkat celou pravdu, neboť dokud nemluvil pravdu on, tak já nemusel taky. Ovšem pro dobré vycházení jsem mu nějakou pravdu říct musel. Proto jsem se nadechl a následně spustil. ,,Moje chuť přestat žít skončila v jeden jediný den, kdy se mi zhroutil celý život. Svět mi v jeden jediný den hodil několik klacků pod nohy a všichni se ke mně otočili zády. Dokonce i osoba, kterou jsem miloval," řekl jsem mu a nakonec svůj pohled odvrátil. ,,Pokud chceš slyšet celý můj příběh, tak chci nejdřív slyšet ten tvůj. Co se ti stalo?"

„Tohle už je, ale vyjednávání," poznamenal jsem, i když tomu tak zcela nebylo. Stejně jako já, i on nechtěl být natolik sdílný, neboť jsme si stále byli dosti cizí. Avšak pokud jsme chtěli tyto ledy přelámat, musel jeden z nás začít a tím jedním jsem byl já. Ovšem ani já mu to vše nechtěl jen tak naservírovat. Snad i proto jsem se zamýšleně zahleděl ke stropu, kde se pomalu loupala omítka a s odpíchnutím ruce spjal na hrudi. „Nazval bych to shodou okolností, kdy se na mě nakupilo, až příliš věcí jenž ve mě explodovali. A nějak tak jsem přišel o své tělo, teď bys ale měl jít spát. Pokračování zítra, ráno brzy vstáváš!"

Pak, už to bylo jen tlesknutí, rychlý krok a popostrčeni jeho osoby, aby se umyl, vyčistil zuby a ulehl do postele. S širokým úsměvem jsem mu následně zamával, popřál dobrou noc a prošel dveřmi, abych se střetl s chladem noci. I přesto, že jsem vánek kolem těla tolik nepociťoval, dokázal jsem si představit jak studený je. Zvláště, když kolem mne prošla podnapilá studentka a k hrudi si tiskla boty s podpatky i tenký svetřík. Býti ti to možné, tak ji nabídnu bundu, takto jsem ji pouze mohl jít ve stínu, dávat pozor na její bez problémový příchod domů a po dovření pantů jsem se rozešel původním směrem.

Nikoli do sklípku, kde na mě čekal Barry a Yo. Starý kocour jim jistě dělal společnosti, až až ale nyní jsem tu chtěl být pro někoho jiného. Konkrétně pro mé rodiče, jenž jako každý týden navštěvovali jedno místo. Byla to jejich tradice. Jednou týdně, ve večerní hodině, kdy se úplněk naplnil vešli do prostoru čistoty a dezinfekce, aby otevřeli dveře od bílého pokoje. Číslo dvacet-dva bylo, až příliš nešťastné.

Celou dobu jsem byl stále u jedné jediné myšlenky a vzpomínky. Vzpomínky na můj vztah, který skončil fiaskem a já stále nevěděl, na čí straně byla chyba. Byla chyba na mé straně? To byl ovšem nesmysl. Já dělal vše, co jsem své lásce na očích viděl. Jemu jsem však asi nestačil. Možná, že tak chyba byla přeci jen u mě. Každopádně jsem na něj i tak myslel. Zajímalo mě jak se má, zda s ním stále je a taky jestli je furt tady nebo se odstěhoval. To však byly otázky, na které jsem neměl odpovědi. Mohl jsem tak jen spekulovat, zavřít oči a spát.