𝗟𝗶𝗳𝗲 𝗖𝗵𝗮𝗻𝗰𝗲 [𝖢𝗁𝖺𝗇𝖡𝖺𝖾𝗄]

{17}

Časně z rána jsem byl na nohou, stojící u okna a shlížející do ulic, jenž mi byli tolik blízké. Byl to více než pocit o tom, že jsem zde kdy byl. Bylo to nepřetrhané pouto na jehož konci jsem po svém boku zbádal probouzející tělo a do ticha pronesl pár slov. Po jeho včerejších slovech jsme se domluvili na návštěvě baru, kdy jsem si nebyl jist zda mám být nadšený nebo ne. Jednoduše a automaticky jsem se oblékal, učinil ranní hygienu a usedl z Baekem ke snídani, abychom brzy vyrazili. Cesta pak plynula tiše, kdy mě Baek držel za dlaň a já to ani nijak nevnímal. Až v momentě, kdy jsem stanul na místě, které se zarylo do mé mysle.

„Poznávám to, všechno," po vstupu jsem mu vyjmenoval jednotlivé body prostoru, řekl kdo kde seděl, nějaké hlášky a vůbec si neuvědomil, že jsem si vzpomněl toho tolik. Až v okamžení, kdy jsem se otočil na Barryho židli, ale neviděl ho. Zhola nic.

Slzy v mých očích byli důkazem štěstí, neboť si vzpomínal. Vzpomínal si na tento bar, na jeho obyvatelé i to, co tu kdy kdo řekl. Ovšem zda si trošku vzpomíná i na mě věděl jen on. Já k němu mohl pouze přijít, ze zadu ho obejmout a pohlédnout na místo, kde jsme sedávali, když jsme zde byli. Když tam najednou pohlédl i Chanyeol, tak se na mé tváři vykouzlil ještě větší úsměv.

,,Vzpomínáš si? Nechci ti říkat co je to za místo a kdo kde seděl, neboť mě zajímá, zda si vzpomínáš," řekl jsem mu a se zavřenýma očima jsem nasál jeho vůni. ,,Vzpomínáš si Yeolie?"

„Na toto místo ano, na tebe stále ne," poznamenal jsem a mohl pocítit, že si opět povzdechl. Zatímco on snad očekával, že si do minuty na vše vzpomenu, já si byl jist, že to může být i běh na dlouhou trať. Snad i proto jsem se naposledy rozhlédl po tomto místě, prošel své kouty a po jeho opuštění měl na tváři hřejivý úsměv. Téže nutkání zatnout pěst a s ni probourat zeď. Nic takového jsem však neudělal, pouze pohlédl na Baeka a se stálým úsměvem ho nechal ve svém pozadí. Neřekl jsem mu kam jdu, proč zrovna teď a zda může se mnou. Na malý moment jsem potřeboval být se sebou.

Nohy mě dovedly, až k podniku, kde z poza výlohy na mě mávala sestra a vyzývala, ať jdu dovnitř. A já šel. Rozhlížející po místu, které mi bylo domovem a kde po usazení na linku se v mé hlavě přehrál scénář. Vidiny věcí jenž jsem si pamatoval, ale zároveň si nebyl jist, že je prožil. Byla to směs všeho, kde na samotném konci byl Baek a jeho nezájem tu být. Jako bych si vzpomněl na první den.

Když Chanyeol z mého dohledu zmizel, tak mi bylo jasné, kam mohl jít. Mohl jít na místo, které jako jediné pořádně znal. Do jejich podniku, kam jsem si to také zašel ověřit a vskutku zde byl. Jen co jsem došel k oknu, tak jsem ho spatřil, jak sedí na lince. Pamatoval si je. Pamatoval si všechny a všechno, ale jenom mě si nepamatoval. Tahle skutečnost bolela. Bolelo to víc než cokoliv jiného a mně se z očí spustily slzy. V momentě, kdy si mě Chanyeol všiml, tak jsem se schoval za zeď, sjel po ní na zem a začal jsem vzlykat.

,,Ye-olie," vzlykl jsem, nohy si přitáhl k tělu a obličej schoval mezi kolena. Doufal jsem, že si vzpomene a bude to jako předtím. Tak moc jsem doufal.

Baek opět plakal a snažil se krýt, abych to neviděl. Ovšem já to viděl a rozhodně jsem nechtěl, aby se jakkoli trápil. Proto jsem se zvedl, popošel, abych na něj viděl a tedy si to ověřil. Byl schoulený v rohu a to jenom kvůli mě neboť se zdálo, že vše je mi vlastní a on cizí. Lítost se projevila i na mé tváři a já tiše přešel k němu, klekl si a zvedl jeho tvář, abych do ni viděl. Hledal jakoukoli spojitost a snažil se vybavit situaci, kdy jsem měl možnost se na něj takto dívat. Na mysl mi však přišlo něco jiné. „Z velké části jsi dosti plachý, ale s té druhé dosti drzí, víš to?"

Nevěděl. Pouze nechápavě na mě koulel očima a já se musel usmát, pomoct mu na nohy a s rozloučením ho vést ulicí, až do jeho bytu. Celou dobu jsem si udržel kamennou tvář, ale ve vnitru propadal smíchu. Vskutku mě to bavilo a hlavně v okamžení, kdy se dveře zavřeli, on byl těsně u mě a než se nadál, natlačil jsem ho na zeď. Jednou dlaní jsem pak držel jeho bok a druhou tvář. Bez záměru, jen s poslechem svého těla, které říkalo, že je to takto správně. „Líbí se ti to?"

,,A-ano," řekl jsem mu celý rudý. Byl jsem nervózní, neboť tohle bylo poprvé, co to dělal skutečně on, avšak i přesto jsem se mírně usmál a své ruce omotal kolem jeho krku. ,,Yeolie," špitl jsem a nakonec své rty natiskl na ty jeho. Stojící na špičkách jsem byl více natisklý na zeď a poslušně otevřel svá ústa, aby mi do nich vnikl svým jazykem. Válka o nadvládu nebyla, neboť jsem se vzdal už předem.

Když nám došel dech, tak jsme se od sebe mírně odtáhli a já svou hlavu opřel o zeď tak, abych mu koukal do očí. ,,Miluju tě Yeolie," řekl jsem mu tiše a malinko jsem přivřel oči.

„Rád bych řekl to samé, ovšem budeš si muset ještě počkat," znělo to sobecky i nefér zároveň. Ovšem mé city k němu stále někde podřimovali a zatím mě obklopovala jen vzájemná touha. Tu jsem hodlal provokovat, co jen to šlo a osypával jeho rty polibky, zatímco jsem opakoval, co vše je na něm krásné. Namísto slova miluji se opakovalo líbí se nebo mám rád. I tak to mělo stejnou váhu jako to největší slůvko, nanějž si musel počkat. Byla to zkouška jeho trpělivosti, kdy jsem ho za ruku vedl do obýváku a posadil na pohovku. „Zkus mi opět o nás povídat, třeba si na něco vzpomenu a sám tě doplním."

Z jeho slov toho nebylo mnoho, ale i tak to znělo jako opravdu dobrý začátek k vybudování něčeho pevného. Rozhodně to bylo lepší než mé předchozí začátky a já si uvědomil, že nikdy dřív bych jen tak k někomu nešel. Ne bez jistoty a dobrého pocitu. Snad i proto jsem si byl minutu co minutu jistější, že stačí jen málo a vše bude jako v mém stavu komatu. Tedy kromě toho, že nebudu v komatu.

S hlavou na Chanyeolovo rameni jsem zabrouzdal v hlavě, zda jsem ještě něco nezapomněl. Najednou jsem si vzpomněl na jednu věc, která mě donutila zrudnout a když si toho všiml, tak se smíchem položil otázku, na kterou jsem musel odpovědět. Ovšem nejdřív jsem musel najít ta správná slova, zvednou hlavu, pohlédnout mu do očí a nakonec jí stydlivě opět sklopit.

,,Dokonce jsme se pokoušeli i o jednu věc, neboť jsme si chtěli udělat krásný večer," řekl jsem mu a nervózně si mnul lem svého trička. ,,Určitě víš, o jakou šlo věc," dodal jsem tiše.

S překvapením jsem nadzvedl obočí a náhlá představa mě donutila se rozesmát. S jeho vypravování bylo znát, že bylo těžké se navzájem dotýkat nebo líbat, natož intimnost mi přišla absurdní. S onou myšlenkou mi v hlavě probleskla vzpomínka, která nebyla tak zářivá, ale i tak tam byla. V mém podvědomí z posledních chvil, kdy jsem se na něj podíval, ale nic neřekl. Nebylo co říct. Nic nebylo důležitější než pohled do jeho rozjasněné tváře, kdy doufal, že řeknu, že si pamatuji naprosto všechno a nic nám tedy nebrání v ničem. Ovšem stále to takto barevné nebylo. Pamatoval jsem si pouze část.

„Koukáš na mě jako bych na tebe měl vyskočit a sežrat tě," poznamenal jsem nad jeho koulícími oči, kdy sklopil hlavu, zrudl a poznamenal, že to vůbec nebylo vtipné. A měl pravdu. Tato poznámka nebyla natolik vtipná jako ta další. „Pověz mi, na co myslíš? Na to, abych tě zde přetáhl?"

S vykulenýma očima jsem opět pohlédl do jeho očí a v tomto momentě mi mohlo rajče závidět mou barvu. Byla to z části pravda, avšak já myslel hlavně na nás dva. Na to zda si vzpomene, na další budoucnost i na chvíle strávené po jeho boku. Přestože jsem to chtěl, tak já nyní ne. Ne když si mě nepamatuje a já chtěl, aby si mě už při našem poprvé pamatoval.

,,Chci to Yeolie. Chci a moc, ale ne teď. Počkám si na den, kdy si na mě vzpomeneš, neboť nechci, abys pak čehokoliv litoval," řekl jsem mu, ale následně vlezl na jeho klín a své ruce spojil za jeho krkem. ,,Nyní mi však dovol, vidět tvé tělo, tak jako tys viděl to mé. Jistě i ty máš postavu pro konkurz na modela,"