𝗟𝗶𝗳𝗲 𝗖𝗵𝗮𝗻𝗰𝗲 [𝖢𝗁𝖺𝗇𝖡𝖺𝖾𝗄]

{16}

Uběhl celý týden a já k Chanyeolovy chodil každý den. Vyprávěl jsem mu vše. Od našeho setkání po jeho probuzení. Přesto si však nevzpomenul. S nadějí jsem si tak své pracovní dny krátil myšlením na něj a přemýšlením, jak bych mu mohl poct si vzpomenout. Za celý týden mě napadla jediná věc, kterou on zprvu odmítal, avšak den před jeho propuštěním si to rozmyslel. Nečekal jsem to, avšak jsem byl šťastný, neboť to znamenalo, že mi aspoň částečně věří mé vyprávění. Tedy doufám. No a dnes byl den, kdy jsem šel Chanyeola vyzvednout. Byl jsem nervózní a doufal jsem, že se nic nepokazí.

,,Tvojí tašku ti vezmu pokud ti to nevadí," řekl jsem mu a po jeho přikývnutí se jí s úsměvem chopil. Musel jsem také při konverzaci volit správná slova, neboť i přesto, že vše věděl, tak já mu chtěl dát čas. Čas vše vstřebat a vzpomenout si. Nebylo přeci kam spěchat.

Každý den jsem se dozvěděl něco nové a v závěru začal pochybovat, že je tento Byun Baekhyun v pořádku. I tak jsem měl nutkavý pocit mu věřit a snad proto jsem nyní stál na prahu jeho dveří. Rozhlížel se po bytu, jenž mi byl z části povědomí, ale stále cizí. Vkročil dovnitř pak neslo nejistotu, kterou jsem se snažil skrýt za úsměvem a v okamžení, kdy stanul po mém boku, strnul. Sám mě tlačil, abych nestál na jednom místě a mě to přišlo horší než kdybych mu prošmejdil každý roh. Snad i proto jsem se sám nechal navádět, kdy mě vedl obývákem, nahlédl jsem do kuchyně, ložnice a koupelny.

„Dobře... Hádám, že spát budeme spolu," stud v jeho tváři jsem nechápal. Zda to bylo kvůli zvolení slov nebo tělesné blízkosti mi nebylo jasné. Snažil jsem se to neřešit, obešel ho a usadil na pohovce, kdy jsem velice rychle vstal a zůstal u okna. Pohled dolu mi byl více blíž než cokoli jiné a já poprvé pocítil ten pravý deja vu.

,,Tam si seděl každý den i celou noc. Přesně na tomhle místě Chany," řekl jsem mu s mírným úsměvem. Chanyeol jistě zažívá deja vu a já doufal, že to už dlouho nepotrvá. Naději jsem neztrácel, naopak jsem se jí pevně držel. Nehodlal jsem to vzdát, mávnout nad tím rukou a vše tak zahodit. Ne, kdy mi Chanyeol pomohl a já ho miloval. Znamenal pro mě vše a já ho nechtěl ztratit.

,,Vzpomínáš si aspoň na něco?" zeptal jsem se ho, načež jsem k němu přešel a ze zadu ho objal kolem krku.

„N-ne," hřejivý pocit mi byl cizí. Doufal jsem, že pocítím, aspoň náznak, ale nedělo se nic. Jakoby mě jen ovál chladný vítr a srazu se oteplil. Myšlenky se mi zbíhaly, až zůstala jenom jedna. Taková, co mě donutila naklonit hlavu, pohlédnout do jeho tváře a snažit se vydedukovat odpověď dříve než bude potřeba se ptát. Nakonec jsem tak učinit musel, odkašlat si a díky zaujaté pozornosti se zeptat. „J-jak je to s tou tvou nesmrtelností?"

Dotaz, jenž byl více nečekaný nežli žádaný. Rozhodně to nebylo něco na co by se ho jen tak někdo zeptal a snad proto jsem sklopil hlavu, tiše se omluvil a pak ji opět zvedl neboť, až tak velkou vinu jsem necítil. Vlastně žádnou. Byla to čistá zvědavost, kdy se zpoza mě přesunul přede mě a usmíval se od ucha k uchu. Jakoby vše bylo v pořádku.

,,Řekněme, že poté, co jsem svůj život chtěl ukončit tak jsem spolikal prášky a když se například teď zráním nebo si něco udělám, tak se mi po chvilce veškeré rány zahojí. Ovšem být tu navěčnost, není tak dobré," řekl jsem mu, zahihňal jsem se a hlavu si položil na jeho rameno. Se zavřenýma očima jsem nasával jeho vůni, která byla už skutečná a já se více usmál a nakonec se odtáhl.

,,Smím tě políbit?" zeptal jsem se ho nejistě a doufal jsem, že mi povolí okusit jeho rty. Jeho skutečné. Přestože byl už opravdu tady, tak jsem se bál, že se opět odhmotní a já zjistím, že tohle byl jen sen.

„Rád bych ti řekl, že ano, ale v podstatě... Jsi mi stále cizí," zklamání v jeho tváři bylo hmatatelné, ale nakonec to pochopil. Odtáhl se, poodešel a s tichými slovy o obědu se rozešel do kuchyně. Drobné bodnutí i mě postihlo, ale nebylo to natolik silné jako to musel cítit on. Snad i proto jsem zaháněl nutkání se omluvit neboť nebyl důvod. Nebo byl? City ve mně se hýbaly sem a tam a já vlastně nevěděl, co chci. Možná jen pochopení, že nic není tak barevné jak se může zdát. Stejně jako ta jeho nesmrtelnost. „Proč pláčeš?"

Byla to setina, kdy jsem stále stál u okna a moment, kdy jsem se přesunul do kuchyně. Stojící pak mezi dveřmi jsem viděl, že příprava oběda nebylo to hlavní, proč sem došel. Chtěl se zašít, skrýt přede mnou, abych neviděl slzy a snad si i více nevyčítal odmítnutí. Co jediné jsem však mohl udělat bylo pevné objetí, neboť na víc jsem to necítil.

,,Yeo-lie, já se boj-ím, že tě ztr-atím. Nech-ci tě zt-ratit," vzlykl jsem a více se na něj natiskl. Přestože jsem naději neztrácel, tak jsem se bál. Bál jsem se, že ho ztratím. Tak moc jsem se bál, ale i tak doufal, že vše dobře dopadne. Své slzy jsem pak po chvíli utřel a obličej zavrtal do jeho hrudi. V hlavě mi pak probleskl nápad, který sice vyjít mohl, ale také ho to mohlo naštvat, odešel by a já bych ho už vidět nemusel. Mohl jsem tak během vteřiny ztratit člověka, na kterém mi záleží.

,,Yeolie?" špitl jsem a malinko se od něj odtáhl. Když mi pak věnoval pozornost, tak jsem mohl pokračovat. ,,Dovol mi tě prosím políbit," řekl jsem tiše a doufal, že pokud svolí, tak si alespoň na něco vzpomene. Přeci jen to bylo něco, co jsme dosti často dělali.

Jeho prosba se nedala nazvat prosbou. Bylo to naléhání, kdy své ruce spojil za mým krkem, stoupl si na špičky a vyčkával. Chtěl, abych se naklonil, spojil naše rty a procitl v polibku, jenž měl pomoc. A já tak učinil. Sklonil jsem se k jeho tváři, letmo dotkl jeho rtů a s příjemným pocitem takto setrval dokud se nezdálo, že máme dost. V tom okamžení jsme se odtáhli. On z širokým úsměvem a snad očekáváním, že jsem si vzpomněl, já ze stále stejným pohledem, neboť tomu tak nebylo. Pouze šimrání, když jsem se odtáhl úplně a rozhodl se mu pomoc ve vaření. Avšak jedno tu bylo.

„Myslím, že konečně tě nebudu muset jen sledovat a sám se najím," slova jenž měla být k pobavení, ale i tak mě donutila se zastavit a snažit se vybavit, proč jsem to řekl. Nic však nepřicházelo a já nakonec nad tím nestál, ale pokračoval v tom, v čem začal.

Jeho slova mě donutila se opět široce usmát, neboť to byla pravda a já z toho měl též radost. Když bylo jídlo hotové, tak jsem vyndal dva talíře, nandal dvě porce a po vyndání hůlek odnesl vše na stůl, ke kterému jsme společně naproti sobě usedli. 

,,Dobrou chuť," řekl jsem mu s úsměvem a když má slova opětoval, tak jsme se oba pustili do jídla. Doufal jsem, že mu mé jídlo chutná. Nevařil jsem špatně, avšak každý měl jinou chuť. Mohlo mu to tak přijít moc ochucené nebo málo. Ta lepší varianta byla, že je to tak akorát.

,,Doufám, že je to lepší než nemocniční strava," řekl jsem se smíchem a následně se zvedl, abych nám mohl nalít limonádu.

„Náhodou, jídlo tam bylo dobré!" poznamenal jsem, když jsem konečně polkl, ale v závěru jsem měl pusu opět plnou. Široce jsem se pak usmíval a užíval každé sousto, až talíř skoro vylízal. Na jeho výzvu o přidáni jsem pak nereagoval neboť, až takový hlad jsem neměl. A pak tu bylo to ticho. Klíživé, kdy jsme ani jeden nevěděli, co říct. Nebo aspoň já i když jsem měl pár dotazů. „Stejně nechápu jak se mezi námi mohlo něco vytvořit tak rychle."

Svá slova jsem pronesl do ticha a s podepřenou bradou. V hlavě jsem se pak snažil připomenout, co vše mi řekl, abych započal další pokus o vzpomenutí. „A ty poslední v baru výdáš?"

,,Když tam jdu tak ano, avšak Yo už tam není. Ten je teď konečně tam nahoře a konečně došel klidu," sdělil jsem mu a s úsměvem jsem mu hleděl do očí. Dosti mě také tato otázka překvapila, avšak byla tu jeho první otázka, na kterou jsem chtěl také odpovědět. ,,Jinak, abych řekl pravdu, tak se událo pár okamžiků. Nevinných chvil, kdy jsem to jednou nevydržel a šel jsem do koupelny a když jsem pak chodil za tebou do nemocnice, tak jsem ti vždy pár polibků věnoval a tys na to přišel," sdělil jsem mu a poté zrudl.

,,Nicméně, chtěl bys do toho baru?"