𝗟𝗶𝗳𝗲 𝗖𝗵𝗮𝗻𝗰𝗲 [𝖢𝗁𝖺𝗇𝖡𝖺𝖾𝗄]

{2}

Chodící po bytě jsem hledal jednu jedinou konkrétní věc. Přitom jsem měl celou dobu za zády onoho muže, který si tu chodil skrze dveře a zdi. Byl to jako sen. Jako výplod mé fantazie, za kterou může alkohol a prášky. ,,Tady je!" zajásal jsem, když jsem našel v šuplíku revolver. S úsměvem jsem koukl na zásobník a následně zavřel. Nakonec jsem se otočil na muže za mnou a pohlédl na něj.

,,Teď to konečně vyjde," řekl jsem, přiložil si revolver k hlavě, zavřel oči a zmáčkl spoušť. V okamžiku tak padla rána a já otevřel oči. Můj úsměv po zjištění, že jsem stále tady a živí zmizel. Zoufale jsem pak začal mačkat spoušť a s posledním nábojem padla i poslední rána. Hlavu jsem musel mít jako cedník, ale já byl stále živí. Po sklopení pohledu jsem nenašel žádnou krev, ale našel jsem vystřelené náboje. Následně jsem pohlédl do zrdcadla a viděl, že jsem bez újmy. Jako bych si právě hlavou neprostřelil šest nábojů. Nakonec jsem padl na kolena, nechal z očí téct slzy a pohled zvedl na muže, který na mě nechápavě hleděl.

,,Co se to děje?"

Mraky, jenž se stahovaly nad mou hlavou, proťal paprsek slunce a já zvedl svou tvář, abych nabral sluneční energie. Nechal vlévat světlo do mých šedých tváří a snad doufal, že nabydou živého odstínu. Avšak to nebylo, až tak lehké a já se o tom přesvědčoval, co byla minuta dlouhá. Zvláště, když mi za zadkem byl Yo a hřbetem dlaně si třel oči. Byl unavený, znuděný a o život ochuzený ve velice mladém věku, kdy jedné noci usnul pod měsícem a druhého dne shlížel nad svým mrtvým tělem. Neměl rodinu, přátelé a životem se vlekl značnou dobu. Až nyní však někomu začal vadit a on se rozhodl tohoto chlapce ulice zprovoznit ze světa. Snad i pro jeho mladý věk jsem mu slíbil, že mu jeho vraha pomůžu najít. Stejně jako Barrymu.

„Co mu tak trvá?" poznamenal, když slunce zašlo a nás pohltilo šero. Mé pokrčení ramen pak značilo, že ani já nevím, kde muž je neboť slíbil brzkého návratu. Nebo my v něm aspoň věřili a nakonec se dočkali. Dveře vrzli, starý kocour zapřel a na prahu stanul Barry. S širokým úsměvem na líci, jednou dlaní v kapse a druhou ukazující za sebe. Až když se dveře otevřeli, na prahu stanul hoch a nikdo s přítomných netušil, co tohle divadlo má značit. „To je ten muž?"

„Ano, tohle je Byun Baekhyun, jenž podlehl něčemu, čemu se říká skok mezi životem a smrtí," neříká. Avšak nikdo se neměl k tomu, aby vědce napomenul. Pouze jsme sledovali jak jeho paže spočívá na mužově rameni a vleče po schodech dolů, až k nám. Na nově přítomném pak byl znát jeho nezájem. Nechuť k tomu zde být a ani můj mily úsměv ho neobměkčil. Naopak. Pohled odvrátil, přijal rundu alkoholu a z nezájmem se rozhlédl, snad očekávající vysvětlení proč tu je. A my vlastně taky. „Vítej v mrtvém klubu, živáčku!"

Nebyl to pouze můj pohled, ale i Yo a starý kocour se ohlédli, když nám za zády zadunělo staré piano. Byla to slova překvapení, kdy se náš host pouze uchechtl a začal přemítat o tom jak by byl raději mrtev. Oblibu přitom našel v upíjení toho, co mu starý kocour s výraznou škytavkou podstrkoval. Byl to přeci jen zkušený alkoholik, a kdybych ho nezastavil, div by nám nováčka neupil. Jeho protest mi pak byl vráskou a nutkáním zjistit, proč si někdo v tak mladém věku potřebuje sahat na život. „Měl by si to brát jako druhou šanci, možnost změnit svůj život a ne si ještě stěžovat. Víš co by za to dali jiní?"

,,A víš co já bych dal za smrt?" zeptal jsem se a otočil se na kluka, který stál za mnou a měl skřížené ruce. ,,Nevíš vůbec nic o mně a o mém životě, takže se do mě přestaň srát!" upozornil jsem ho, kopl do sebe další skleničku a nakonec se zvedl. Třema krokama jsem k němu přešel a projel ho pohledem. Následně jsem se ohlédl na mladíka za ním a uchechtl se. Poté jsem se vrátil zpět na své místo na barové židli a kopl do sebe další rundu.