𝗟𝗶𝗳𝗲 𝗖𝗵𝗮𝗻𝗰𝗲 [𝖢𝗁𝖺𝗇𝖡𝖺𝖾𝗄]

{3}

Bylo něco po sedmé hodině ranní, když jsem stál u parapetu a shlížel do již čilé ulice, kde se dav lidí měnil v čmouhu. Za minutu kolem projelo nad stovky aut a než jsem otočil hlavu, i to neposedné dítě, co v žluté pláštěnce skákalo do kaluže bylo pryč. Usazený na stole, který byl poblíž jsem si nepřipadal ani trošku špatně. Jakoby bych vůbec nebyl v cizím bytě a za mými zády spokojeně oddechoval jeho majitel. Náhle mou prioritou byl jenom onen výhled a kapky na okně. Nevybavoval jsem si, že by v noci pršelo a dotknutí radiátoru bylo pro mě nic, abych zjistil zda tu není moc horko. Až po pěti minutách se okupovatel postele začal překuloval a bylo znát, že i na jeho čele se raší pot. Instinkt mi radil otočit kolečkem a ubrat na teplotě. Rozum, ale věděl, že je to jediný způsob jak ho vzbudit. A tak se tak velice brzy stalo.

„Někdo jako ty bys měl čile vstát a prchat do práce, ne se tu líně převalovat... Mimochodem dobré ráno," na má slova odpověděl mručením, protřením očí a svlečením trika, kdy si zcela mou přítomnost neuvědomoval. Až snad v okamžení, kdy si chtěl sundat i spodní část a přišlo mé odkašlání. V tom okamžení rudý zalezl a bylo slyšet jen jeho nadávek o tom, proč tu jsem. Proč tu stále jsem.

A já sám netušil. S širokým úsměvem na tváři jsem zlehka seskočil ze stolu a bez jediného slova či hluku se přemístil vedle. Snad i proto, abych mu dal onoho soukromí jak se včera vyžadoval, a taky možná, abych měl nad tím kontrolu. Viděl ho když opouští ložnici, přechází do koupelny a z ní zůstává jen stát a nepříjemně se mračit. Moje přítomnost ho štvala, bylo to hmatatelná nenávist a taky pud k cizímu. „Namísto toho mračení bys měl jít do práce nebo to tady pořádně uklidit."

Tohle fakt není možný. Tohle musí být nějaký sen nebo něco jiného. S následným uchechtnutím jsem si řekl, že dnes to vyjde. Že dnes konečně dosáhnu na svou smrt. S úsměvem jsem tak otevřel skříňku, popadl žiletku a nakonec si přiložil k ruce a začal se řezat. Bylo to dosti příjemné, avšak po odendání žiletky, jsem se to stalo znovu. Krev přestala téct a rány se zcela zacelily, jakoby se vůbec nic nestalo.

,,Tohle přece nemůže být pravda," řekl jsem si pro sebe a s povzdechem jsem žiletku uklidil a zavřel skříňku. Následně jsem koupelnu opustil a pohledem vyhledal ducha jménem Park Chanyeol a když jsem ho spatřil, tak k němu došel. ,,Tak ti gratuluju. Nevím co se to se mnou děje, ale zabít se nemůžu, takže mi nezbývá nic jiného než tenhle mizernej život žít dál a možná věčně. Takže děkuji a pokud je to všechno co si po mě chtěl, tak vypadni. Rád bych se ponořil do depresivní nálady," řekl jsem mu, ale on se ani nehnul.

„V tom případě je mou povinností tě udržet mimo tebou zmíněny stav. Můžu tak být tvůj strážný anděl bez křídel, svatozáře a slušivého bílého ohozu," má slova následovala několik kroků k lednici, která samo sebou nepřekypovala jídlem, ale alkoholem. Na jejím dnu jsem také našel láhev bílého vína, jehož expert jsem nebyl, ale i tak mohlo být dobré. Dvě sklenice jsem následně vytáhl z vrchní skříňky, víno otevřel a do poloviny jim zaplnil. Jednu sklenici jsem si nechal a druhou podal jemu. S pozvednutím jsem pak imitoval přípitek a jako znalec přičichl a upil. Po chvíli šklebení jsem musel uznat, že je to víno suché a kyselé. Nic na čem by si člověk s rozdílnými chutěmi chtěl pochutnat, ale na něm nebylo znát nic. Jako robot upil, polkl a na tváři měl stále stejně znuděný pohled. Takový, který člověka prostě vytáčel, ať chtěl nebo ne.

„Fajn, tak jinak... Tady si sedni, já si sednu tam a něco mi o sobě řekni. Co máš rád, tvoje rodina, koníčky? Co já vím... Cokoli jen abychom zjistili, proč je tvůj život tak špatný jak tvrdíš," netvrdil. Bylo vidno, že v tuto chvíli v něm vše řve a velice brzy na mě všechno vyklopí. Nakonec jen upil, otočil hlavu a pohled zabodl do nejistého bodu. Zda to byl truc nebo vyhýbání na dotaz jsem mohl hádat. „Je jedna z těch věcí taky důvodem, proč se chceš zabít?" a on přikývl.