𝗟𝗶𝗳𝗲 𝗖𝗵𝗮𝗻𝗰𝗲 [𝖢𝗁𝖺𝗇𝖡𝖺𝖾𝗄]

{9}

,,Tak co? Pokládal bych tento týden za velmi úspěšný nový začátek," řekl jsem Chanyeolovi, když jsem uklízel jejich obchůdek. Byl jsem rád, že je rodina Park spokojená. Těšilo mě to a doufal jsem, že je nezklamu. Že to už půjde jen a jen dobrou cestou. Byl jsem tu už čtvrtý den a mě čekal víkend. Někdo by řekl volný, ale pro mě ne. Já musel aktualizovat webovou stránku a také pomoc Chanyeolovy najít vraha jeho kamaráda.

Věc, kterou jsem slíbil a hodlal dodržet, a proto když jsme obchůdek opustili, tak jsem s Chanyeolem spěchal domů, abychom mohli co nejdříve začít.

„Měl by si zpomalit, není kam spěchat, a takto pouze zakopneš a jenom si ublížíš," poznamenal jsem, avšak bylo znát, že má slova nemají váhu. Pouze mávl rukou, udržoval tempo až ani nezaznamenal že já stále stojím. Snad, až ve chvíli kdy jsem se přestal vznášet nad prostorem, nahodil rychlý krok a díky svým dlouhým nohám byl hned u něj. Pak už stačilo jen pár kroků, pažemi ho chytit kolem pasu a takto ho zcela zastavit. Moci pociťovat to, co pociťuje on, hádal bych že jeho tváře zrudli a tělo stuhlo neboť jsme si byli dosti blízko. Stejně tak ve chvíli, kdy jsem ho prostě otočil a za předloktí držel, aby se mi díval do očí. Sklopená hlava značila, že jsem překročil pomyslný okruh soukromí a stejně rychle jako jsem ho chytil, tak i pustil.

Jakoby se vůbec nic nestalo jsem pokračoval v pomalé chůzi k jeho bytu, aby mě dohnal. Cesta tak probíhala v tichosti, kdy jsem jen občas promluvil, abych mu vzkázal něco ohledně podniku nebo vyšetřování. Pokud jsme někde chtěli začít, tak na místě činu za bílého světla a hlavně z Yoa museli dostat s kým se kdy stýkal. Zda mě vnímal bylo pade na pade. Po vstupu do bytu se ode mně vzdálil a jeho stín zmizel v kuchyni, kde jsem doufal, že se dal do chystání večeře. I přesto, že pracoval v podniku s jídlem, najíst se tam bylo někdy nemožné a nyní dvojnásobně. „Stalo se něco nebo se tě to dotklo? Doufám, že jsem ti tím nepřipomněl něco zlého, když... Víš? Nemůžu pochopit, proč si z někým takovým byl, když tě mlátil."

,,Miloval jsem ho a on mě. Tedy alespoň to jsem si myslel než mě podvedl," sdělil jsem mu a pokračoval v přípravě japchae. ,,Také jsem mu odpustil," dodal jsem nakonec a poté se myšlenkami vrátil zpět o několik minut. Bylo zvláštní jak mě objal a my měli velkou tělesnou blízkost. Ovšem mě se to nějakým způsobem líbilo a já si ani nevšiml, že mám na tváři úsměv. Bylo to přeci jen hezké a on se neměl za co omlouvat, neboť nebyl důvod.

,,Čím začneme? Myslím ve vyšetřování. Asi budem muset do toho baru že?" zeptal jsem se a s pohledem zabodnutým do jeho očí jsem s úsměvem na tváři vyčkával na odpověď.

„A opět... Brzdi. Nyní se věnuj vaření ať to tady nepodpálíš a zítra máme na to vyšetřování celý den, i když si nemyslím, že tu něco vyšetříš za jednu hodinu," poznamenal jsem, přičemž se zdálo, že jeho nadšení opadlo a nafouklé tváře značili uražení. A já opravdu netušil proč. Neřekl jsem nic, co by ho mohlo urazit neboť i když udělal spousty dobroty za krátký čas, tak tohle rozhodně nebyl běh na krátkou trať. Naopak jsem to viděl jako vyšetřování, jenž se mohlo táhnout i několik hodin a dní. „Vypadá to dobře, hned bych si dal."

Poznamenal jsem, když se dal do ochutnávání prvních soust a kdyby to bylo možné, řekl bych, že se mi sbíhají sliny. O to pak byla větší provokace, když ke mě namířil lžíci, ale já musel odmítnout. Z police jsem mu pak podal pár omáček, které se sice k tomuto pokrmu nehodili, ale i tak byli zpestřením. Zvláště, když jsem mohl do červené omáčky namočit prst a vytvořit mu otisk na tváři. Vtipnější náhle bylo, když se mi to snažil oplatit, avšak má moc zprůhlednit mu to znemožňoval.

,,To není fér!" postěžoval jsem si, dupl a skřížil ruce na prsou. S nafouklíma tvářema jsem se nakonec otočil a vrátil se k dodělávání japchae. Celou dobu jsem si hrál na uraženého a čekal na to, jak to hodlá odčinit. Po dokončení jsem si pak nandal porci na talíř, usedl ke stolu a s ignorováním jeho osoby jsem se pustil do jídla. Čekal jsem jak to odčiní a v duchu jsem doufal v to nejlepší odčinění. S mírným úsměvem jsem se vrátil zpět v čase a myslel na jeho ruce kolem mého pasu, na jeho stisk mých zápěstí a na jeho odtažení, které mě donutilo opět posmutnit. Vůbec jsem nechápal proč se mi to tak líbilo.