𝗟𝗶𝗳𝗲 𝗖𝗵𝗮𝗻𝗰𝗲 [𝖢𝗁𝖺𝗇𝖡𝖺𝖾𝗄]

{15}

Odbila půlnoc a já stále seděl u Taejua doma, přičemž jsem za celou dobu měl v sobě jednu skleničku vína. Ovšem pokud jsem chtěl vědět pravdu, tak jsem musel nyní hrát podle něj, a tak jsem si po pátém odmítnutí nechal nakonec nalít další skleničku. Uběhlo pak dalších pár minut, kdy si Taeju v rukách přehazoval prázdnou láhev až se nakonec zvedl a zastavil po mém boku. V místnosti vládlo ticho a on si s úsměvem prohlížel láhev. Bylo to velice nepříjemné ticho, kdy jsem mohl slyšet růst trávu. V tomto případě spíš vlasy. Najednou se však z ničeho nic rozpřáhl, láhev mi rozbil o hlavu a když jsem padl, tak se začal smát.

,,Myslíš si, že jsem blbej? Že nevím o co ti jde? Tak to teda ne. Jsem na tebe naštvaný Byune a pouhá omluva mi nestačí. Ne. když tě tu mám naservírovaného," řekl a začal se po mně sápat. Bral si mé rty a odpor z mé strany nebyl možný a on to věděl. Já sotva vnímal to co se děje, avšak i tak jsem mohl poznat, že jsem byl za pár vteřin nahý stejně jako on. Má hlava se točila, zrak mlžil, z úst vycházeli tiché prosby i jedno konkrétní jméno. Chanyeol. Když jsem pak ucítil bolest v oblasti zadku, tak jsem upadl do spánku. Zachraň mě Park Chanyeole.

Se stupňující tmou jsem i já opustil bar, abych na Baeka čekal a doufal v dobrý počin. Hodiny se však otáčely jako na kolotoči, když jsem obydloval Baekiho byt a po odbití půlnoci i jedné po něm nebylo stopy. Krev ve mně vřela, strach se stupňoval a já si náhle uvědomil, že ho budu muset najít. Z lístku, který nechal na stole jsem vyčetl adresu a rozešel se chladnou ulicí, abych došel před malý domek, který bych nikdy do někoho jako byl Taeju netipl. Být duchem bylo náhle více než výhodné, když jsem prošel dveřmi a bloudil z jedné do druhé místnosti, abych našel obývák a ty dva. Ztuhle jsem hleděl na Baekiho tělo, jenž leželo v bezvědomí a na čele měl zaschlou krev. Taeju byl nad ním, doslova v něm, a v ruce svíral nůž, kterým řezal do kůže, jenž se vždy scelila. Jeho rozhořčení bylo hmatatelné, a taky slovo, jenž prskal do všech stran.

Jako vánek jsem se rozběhl k jeho tělu, do kterého strčil, aby od něj odešel. Děs v očích se rozléhal jako hlas, který volal po okolí. Couval pokaždé, když jsem něco zvedl, letmo se ho dotkl a nakonec se natáhl po jeho mobilu, kde nechal vzkaz, na který chtěl odpověď. Tu jsem však nedostal. Pouze další křik, zvednutí jeho osoby a útěk do noci, kdy jsem tu z Baekem zůstal sám. Z vráskou mezi obočím jsem pohlédl na jeho tělo a býti to možné tak zrudnu. Já se ovšem jen natáhl po sklenici z vodou a beze slov ji na něj vylil, aby se pomalu začal probírat.

„Tohle, ale v tvém plánu nebylo," i přes situaci, kdy se náhle mohl cítit špatně a hlavně využit, držel jsem si stejný postoj, neboť to jinak nešlo. On to tak udělat nemohl. Zahodit posledních pár minut, aby zapomněl, že je vlastně polonahý, byl napaden a zneužit. Snad i proto jsem se usadil po jeho boku, pevně ho objal a sliboval, že nyní bude lépe.

Se slzami v očích a myšlenkou, že jsem ho teoreticky podvedl, jsem se tiskl na jeho tělo s nadějí, že se nyní neodhmotní. ,,Omlouvám se," vyslovil jsem tiše a v slzách. Také mi pak do hlavy střelila otázka, která mě dosti zajímala. ,,Kde je Taeju?" Pryč. Jednoduchá odpověď, načež jsem se natáhl po svém mobilu a vytočil jsem číslo na policii, které jsem sdělil vše potřebné.

,,Teď, když je jedna věc vyřízená, tak zbývá poslední. My dva," sdělil jsem mu a smutně sklopil hlavu a začal jsem se oblékat. S nohami u těla jsem pak seděl po Chanyeolovo boku a doufal, že nyní mi dovolí říct částečnou pravdu. ,,Vážně jim o nás říct nemůžeme? Co když někdo zjistí skutečný důvod návštěv? Můžu jim třeba říct, že si jim o nás chtěl říct ten den, kdy si upadl do kómatu. Yeolie prosím,"

„Ne, bylo by to ještě zamotanější, prosím," po těchto slovech jsme dům opustili, bok po boku a v naprostém tichu, kdy nebylo co říct. Já si stal za svými slovy a Baek za svým návrhem, který byl špatný jen kvůli mým rodičům. Kdyby takto zjistili, že jim lhal, jistě by ho odháněli neboť lži nestrpěli. K tomu všemu by mě samotného vyslýchali od shora dolů a ne proto, že by to byl vztah z mužem, ale zatajovaný vztah z mužem. Dlouhý koloběh. Nyní jsme však stáli před tím vším, před barem, ve kterém byl Yo jenž to celé musel přijmou. Jako první jsme mu řekli, co se stalo, co jsme s toho vydedukovali a že více důkazů nepotřebuje. A on ten fakt přijal, že byl zabit žárlivým bratrem, aby mohl odtud osvobodit svou i mou duši. Proto jsme všichni seděli u jednoho stolu, kdy starý kocour sotva udržel zrak a z neochotou se držel dlaně Barryho. Barry se držel Yo, ten mě a já Baeka.

Svíčky nám svítily, oči jsme měli zavřené a snažili se uklidnit svou mysl, aby odchod Kim Yongila byl klidný. S odbitím třetí hodiny ranní jsem pocítil jak se stisk ztrácí z jedné a následně druhé strany. Hlasy se tiší, teplo ztrácí a v tmě jsem slyšel jen pípání nemocničních strojů. A hlas sestřičky jenž volala doktora.

Jako o život jsem běžel do nemocnice, abych mohl dodržet svůj slib, přičemž jsem však také doufal, že ta horší varianta se nestala. Trvalo to jen pár minut, stálo mě to plíce, které jsem ztratil někde po cestě, ale zvládl jsem to. Dorazil jsem před budovu nemocnice, vběhl dovnitř a utíkal jsem do Chanyeolova pokoje, kde již byl doktor společně se sestřičkou.

S prosbou zde zůstat jsem vstoupil a když doktor se sestřičkou odešli, tak já padl k posteli, chytil jeho dlaň a začal štěstím plakat. Byl v pořádku. Byl živej a my mohli být konečně jen spolu.

Na konci tunelu bylo světlo, kde seděl Yongil a mával mi. Sám mě doprovodil, až tam kam jsem měl jít a jen díky němu jsem slyšel hlasy kolem, cítil horkost v hrdle a pevný stisk. Drobné pískání se po chvíli změnilo v pípání a v prostoru jsem rozpoznal dva neznámé hlasy, dva hlasy mých rodičů a jedno popotahování jenž mi bylo povědomé. Po otevření oči jsem strnul, když jsem spatřil tvář své matky, která brečela štěstím a já vlastně nevěděl proč. Můj otec stál vedle ni, zvedal palec a následně se otáčel neboť tam někde byla má sestra. Nejvíc mou pozornost však zaujal stisk od muže, jehož jsem nikdy neviděl, a tak nechápal, proč mi zde u lůžka brečí. Svou dlaň jsem vysmekl, přitáhl k sobě a pomocí sestřičky se posadil.

„K-kdo jsi?" můj hlas zněl zlomeně a chraplák se dosti usadil. Nepoznával jsem svůj hlas a byl si jist, že bych nepoznal ani sám sebe. Zvláště, když doktor začal mluvit o tom, co se mi stalo, jak dlouho jsem byl mimo a že jsou rádi, že se zdá jak moc jsem v pořádku. A já byl. Dva roky v komatu, dva roky ničeho, kdy jsem si nevybavoval ani ň a měl pocit, že jsem měl. Ini toho chlapce od brány jsem rázem nepoznával.

S vykulenýma očima jsem hleděl do jeho tváře a nemohl uvěřit vlastním uším. On si mě nepamatuje. ,,Chany, to jsem já Baekhyun. Byun Baekhyun," řekl jsem mu a doufal jsem, že si vzpomene. 

,,Baekhyun je přeci tvůj kamarád. Nedávno u nás začal pracovat a velmi nám pomohl," sdělila Chanyeolovo sestra zaraženě a já sklopil pohled. Tohle je konec. Nepamatuje si mě a možná ani nikdy nebude. Hrozilo tak, že ho ztratím a pouze tato myšlenka mě donutila opět plakat. Ovšem tentokrát ne štěstím.

,,Ye-olie," vzlykl jsem tiše, stáhl své ruce a mohl jsem jen doufat a poslouchat, zda někdo něco řekne.

Bylo mi vskutku líto, že nemám tušení, kdo je. Sotva jsem si vybavil tváře jenž jsem vydával každý den, natož tu jeho. Avšak pokud jsme měli být přátelé jak mi nyní bylo sděleno, muselo ho to mrzet dvojnásobně. Snad o proto jsem doufal, že si brzy vzpomenu, ale on sám mi bude muset pomoci. Připomenout, kde jsme se seznámili, co vše jsme prožili. Nyní jsem měl však nutkání si držet odstup a doufal, že to pochopí. Přeci jen to nemohlo vše být hned.

„Snad si brzy vzpomenu," poznamenal jsem, ale i tak se na něj skze přivřené oči díval. Jakoby to bylo deja vu, ale přitom v mé hlavě nebylo zhola nic. Jen v podvědomí na mě něco křičelo, že jsem hloupý. A možná jsem byl.