𝗟𝗶𝗳𝗲 𝗖𝗵𝗮𝗻𝗰𝗲 [𝖢𝗁𝖺𝗇𝖡𝖺𝖾𝗄]

{END}

Uběhli dva týdny od našeho poprvé a neuplynul den, abychom si na to nevzpomněli. Stejně tak neuplynul den, abychom si neřekli slova lásky. Bylo tam však velké ale. Chanyeol si mě stále nepamatoval a mě to v hloubi duše mrzelo. Dnes však na smutek místo nebylo. Dnes jsem měl totiž oslavit své dvacáté první narozeniny. Ovšem bez Chanyeola. Ten kamsi brzo ráno odjel a já ani nevěděl v kolik, neboť po mém probuzení byl pryč. Nikdo mi pak nechtěl říct kde je a já se bál, že se něco stalo.

Má pracovní doba skončila dříve než jsem se nadál a to jen díky tomu, jak moc jsem byl ve svých myšlenkách ponořen. S rozloučením jsem tak podnik opustil a zamířil domů s nadějí, že se Chanyeol brzy vrátí. Můj plán na dnešek byl tak zcela jednoduchý. Chtěl jsem se válet v posteli a čekat na svého milého. Cesta mi i díky přemýšlení rychle utekla a já už stál u dveřích svého bytu, který jsem odemkl a vstoupil. Po zavření dveří a následném rozhlédnutí jsem však přestal dýchat a jen jsem zíral s otevřenou pusou. Všude byla výzdoba a já se pomalu rozešel do obýváku, kde jsem ho také našel. Svého milého. V tu chvíli se z mých očích začaly valit slzy.

„Zlato, proč pláčeš, ty nemáš plakat!" poznamenal jsem a následně se k němu rozběhl, abych ho strhnul do pevného objetí. Kolem třásní, balónků a plakátu, kde byl nápis ve smyslu všechno nejlepší. Nakonec jsem ho dovedl ke stolu, podal kapesníky a s širokým úsměvem donesl dort, kde byly svíčky ve tvaru dvojky a jedničky. Na výzvu jsem doufal, že je brzy zfoukne a bude si něco přát. Něco k nám dvoum, třeba jako to nejlepší do budoucna. Ovšem jako první se musel uklidnit a to mu šlo z těží. Jakoby slzy byly to jediné, co z něj mohlo vyjít. „Baeki, neboj, všechno už je v pořádku a tohle tvůj den!"

S kývnutím utřel i poslední slzu, usmál se a ze zavřenými oči svíčky sfoukl. Se stoupajícím dýmem ruce spojil a nechal své přání vyznít. To přání, jenž mi nesměl říct neboť hrozilo, že se nesplní, ale na to jsem byl moc zvědaví. „Co jsi si přál, drahý?"

,,To se nesmí říkat, ale když řeknu, že jde o nás, tak by se to i tak mohlo splnit," řekl jsem mu s úsměvem a následně ho objal. Pevně jsem se na něj natiskl, zavřel oči a nasál jeho vůni. ,,Ve skutečnosti jsem měl dvě přání, avšak já si vybral jen jedno. To druhé se týkalo tebe. Víš Chany, moc bych si přál, aby jsi si na mě vzpomněl i když jsem se smířil s tím, že je to nereálné," řekl jsem mu tiše.

V objetí jsme byly několik minut a když jsme se odtáhli, tak jsme si prohlédli do očí. Na jeho tváři byl pak úsměv a já nevěděl, co znamená.

„Jsi můj hlupáček, víš to?" toto oslovení se ho zlehka dotklo, ale i tak chtěl vědět víc. Důvod onoho oslovení, jenž mělo prostý důvod. Já si vzpomněl, už dávno a jeho jen nechal trpět. Bylo to sobecké, ale taky připravené na určitý den. A ten byl dnes. Po hmatu jsem za sebou hledal židli, na kterou se chtěl usadit a Baeka vysadit na svůj klín. Dlaně jsem umístil na jeho boky a on za mým krkem. Byla to napjatá chvilka, kdy chtěl znát odpověď a já mu ji hodlal dát. „Vzpomínám si na tebe, můj drahý, již delší dobu."

Průplav jeho slz byl k nezastavení. Prsty mi nestačily a tak jsem nakonec nechal, aby mi promáčel tričko, když jsem si ho přitáhl na svou hruď. Laskal mu vlasy, usmíval se a kladl drobné polibky. Jen proto, abych utišil jeho nepřímí hněv. Takový, kdyby mi nejraději vymlátil do hrudi díru, svými zatnutými pěstmi. Avšak přitom mi nijak nechtěl ublížit, pouze vyjádřit tento podraz.

,,To bylo od tebe zlé, Yeo-lie," zavzlykal, avšak i přes tento podraz jsem byl šťastný. Pamatoval si mě a to mě znamenalo hodně. Ovšem víc pro mě znamenal on. Člověk jenž mi ukázal nejen to, že vždycky je důvod žít, ale také mi ukázal druhou lásku a já doufal, že s ním zůstanu navždy. Byl tu ovšem háček. Já byl nesmrtelný, ale on ne. To šlo samozřejmě napravit, neboť jsem zde měl onu poslední pilulku. Zamířil jsem tak ke skříňce, kde se nacházela krabička s poslední pilulkou.

,,Chceš tu se mnou zůstat na věky Yeolie?" zeptal jsem se a nabídl mu poslední pilulku.

„N-navěky? To nezní lákavě," poznamenal jsem a rázem se tomu zasmál, aby si nemyslel, že to myslím, až tak vážně. Nemyslel jsem. Pilulku jsem přijal, vzal i sklenici z vodou a zapil ji. Přitom jsem vůbec nepocítil ani sebemenší změnu, ale ověřovat se mi její funkčnost nechtělo. Namísto toho jsem se chopil nože a krájení dortu, kdy Baekimu podal pořádný klínek a druhý si vzal sám. Podal jsem mu i sklenici s vínem pro ťuknutí, a tedy přání zdraví. Bylo to bláhové, ale silná síla zvyku. Stejně jako si ho přitáhnout k sobě a políbit.

„Byun Baekhyune, miluji tě, nikdy se to nezmění a milovat tě budu navěky," slib jenž jsem mohl a hodlal dodržet. Též jsem si byl jist, že to bude vzhledem k blízkým těžké, ale s ním byl ochoten postoupit cokoli. Projít celou zemi, přežít století i utéct před vědci, jenž nás budou chtít zkoumat. Byl jsem připravený na vše a navždy.