𝗟𝗶𝗳𝗲 𝗖𝗵𝗮𝗻𝗰𝗲 [𝖢𝗁𝖺𝗇𝖡𝖺𝖾𝗄]

{13}

Nebe opět jako z každého večera neslo tajemno, jenž bylo tuto noc zahaleno v mlze. Býti to možné, tak ze zadní kapse vytáhnu mobil, zadám čtyř místný kód a sjedu na aplikaci počasí, abych si ověřil, že za dvě hodiny bude pršet. Ovšem já svůj mobil neměl, a tak jsem mohl pouze zvednout hlavu k nebi, zamyslet se a doufat, že to skutečně bude za dvě hodiny. V prostředí, kde bylo sotva vidět na špičku nosu jsme tak museli dávat pozor, abychom nepřešli ulici nebo se Baek nestřetl z lampou. Velice brzy jsme pak stanuli před dveřmi jeho bytu, kde panovalo hrobové ticho. Nebylo nic, co by zde mělo nějaký zvuk vydávat, až na kapky deště, jenž mě obelstily. Vesele se snášely z nebe a po jejich dopadu zůstával flek, který neschnul, ale tvořil kaluže.

„Býti to možné, tak tě opřu o stěnu, stáhnu s tebe oblečení a zahřívám vlastním tělem, takto tě můžu jen korigovat k topení," velká jiskra v oku se objevila stejně rychla jako pohasla. Byla to facka z čista jasna, kterou jsem mu uštědřil a donutil ruce zkřížit na hrudi. Namísto, abych se aspoň pokusil, tak jsem ho prostě odbil. „Co že si měl v plánu?"

,,Říkal jsem, že cokoliv hlavně když to bude s tebou," řekl jsem mu a smutně pohlédl stranou. ,,Vím, že je to těžké a já tvá slova chápu, ale nemůžeš aspoň teď zapomenout na to, že si duch? Chanyeole, já tě miluju a je mi jedno, že je dost věcí v tomto nereálná, ale já chci s tebou chodit a než se probereš, tak chci chodit s tvým duchem. Chanyeole prosím, pojďme si tento večer užít aniž by sis musel něco vyčítat," sdělil jsem mu, opět na něj pohlédl a nakonec si rukama obejmul tělo.

,,Je mi zima Yeolie," špitl jsem tiše a čekal na to, zda něco řekne či něco udělá.

„Baeki," oplatil jsem mu stejným tónem a přešel k němu, abych splnil to, co po mě žádal. Své hmotné ruce jsem omotal kolem jeho těla a pevně ho stiskl v objetí, jenž muselo být chladné. Stejně jakoby ho objímala prázdnota, avšak on neřekl ani slovo. Ani jediné slůvko stížnosti. Snad i proto jsem mu dal letmý polibek na čelo, odtáhl se na úroveň paží a za ně ho vedl k sedačce, kde jsme se oba usadili. „Vynasnažím se, ale nic ti slibovat nechci."

Po mých slovech jsem jeho tělo stáhl na své, pevně svíral a snažil se zabránit tomu, abych ho pustil. Volnou dlaní jsem pak prohraboval jeho vlasy a snažil se přijít na to, na co myslí. Já myslel na jedno. Na to samé, co mi stálo v patách poslední dobou. Co s námi bude. K tomu všemu se krátili další splátky a doktoři mohli naléhat o mém osudu. Mohli by navrhnout mé odpojení i přesto vše.

S úsměvem jsem si představoval tlukot jeho srdce, které bije nejen proto, aby mohl žít, ale také kvůli mně. Těšil jsem se na den, kdy se vzbudí a my budeme navěky spolu. I tak jsem byl rád, že se alespoň mohu dotýkat jeho těla, které mohlo být každou chvíli opět nehmotné. Nasával jeho vůni, kterou neměl, avšak já si představil, že voní krásně. Chtěl jsem se, aby věděl,jak moc ho miluju a že je mi jedno, že je duch. Chtěl jsem, aby věděl, že pokud jsem s ním, tak jsem šťastný. Moc šťastný.

,,Voníš po borůvkách a vanilce Yeolie," zahyhňal jsem se a následně ho políbil. ,,Co si tento večer užít i něčím, co by mohlo být mládeži nepřístupné?"

„Ty víš, že to není možné," a nebo aspoň to měl vědět. I tak jsem se ho pokusil zvednout, vzít do náruče a odnést do ložnice, kde jsem ho položil na postel a následně ulehl po jeho boku. Nenalehl jsem na něj nebo snad stál dokud by se nemělo něco dít. Já ležel po jeho boku, koukal do rozzářené tváře, jenž rázem pohasla. Jakoby sám vycítil, že ode mě ten krok čekat nemůže. Ovšem ani po něm jsem nic nechtěl, i když se nepatrně o to pokusil. Otočil se ke mně, dotkl mé tváře a vyžádal si polibek, jenž byl bez ničeho. „Omlo-"

Než jsem stačil cokoli říct, jeho rty byly opět na mých, ruce za krkem a celé jeho tělo na mém. Mé dlaně pak byli na jeho bocích, kdy jsem ho k sobě tiskl. Do momentu odhmotnění, kdy mnou propadl a málem se udeřil. Nyní, už omluvy byly na místě.

Byl jsem rád, že jsem nespadl z postele a namísto toho, abych byl uražený či smutný, tak jsem se pomalu odsunul a čekal na moment, kdy se zhmotní. Když se tak po dvou minutách a několika jeho omluvách stalo, tak jsem se k němu přitulil. ,,Neomlouvej se prosím. Nic se nestalo a já se na tebe nezlobím," ujistil jsem ho a následně si na něj opět vylezl. ,,Zkus se uklidnit. Vidím jak jsi nervózní a možná to je ten důvod, že se odhmotníš," usmál jsem se láskyplně a přisál se na jeho rty.

,,Nebo je tu ještě plán B. Půjdeme spolu do nemocnice a já si zajezdím na tvém těle," sdělil jsem mu, začal se smát a doufal jsem, že to nevzal vážně.

Zprvu mě jeho slova uklidnila, tedy dokud nenabrala jiných obrátek, kdy jsem pocítil svou chybu. Nešlo to takto ani náhodou. Tvář jsem po chvíli obrátil, znemožňoval mu pohled do mé tváře a i když začal mluvit o tom, že to byl jen vtip, já to z hlavy vytěsnit nemohl. Byla to bolestivá i pravdivá slova o tom, že takto to nejde, ať se snažíme jak chceme. Snad i proto jsem ho od sebe prudce odstrčil, ale ohleduplně k tomu, aby nespadl. Následně jsem se odtáhl na kraj postele odkud jsem viděl jak déšť za okny polevuje. Nebo jsem v to doufal.

„Myslím, že intimní záležitosti budou muset počkat... Tedy pokud nemáš v plánu to co si říkal," beze mě. Nedokázal bych se na něco takového dívat a raději ani nechtěl vědět jak bych se cítil. Byl by to přeci jen styk se mnou, ale taky beze mně. Bylo to více než hrozné a já doufal, že brzy tohle vše skončí. V tom dobrém směru.

,,Dělal jsem si srandu, Chanyeolie. Zas tak zvrácený nejsem. Chtěl jsem tě jen rozveselit, ale to se nepovedlo," řekl jsem mu a natáhl se pro polibek. Své ruce jsem dal kolem jeho krku a usedl na jeho klín a nakonec se k němu přitulil. ,,Tak moc tě miluju Chanyeole a slibuji, že až se probudíš, tak budu po tvém boku," usmál jsem se, zavřel oči a vnímal jak mi rukou projíždí vlasy a druhou mě hladí po zádech.

Bylo to krásné, avšak já nyní zažil deja vu a v hlavě mi skočila otázka, kterou jsem musel vyslovit i když jsem věděl, že takový není. Ovšem já potřeboval odpověď a ujištění. Proto jsem se odtáhl, pohlédl mu do očí a nakonec promluvil. ,,Neber to prosím zle, ale musím se zeptat i když vím, že ty takový nejsi. Nebudeš jako můj ex že?" zeptal jsem se tiše, ale následně si vrazil facku. Teď jsem to pokazil. Teď už mě určitě nebude chtít a jistě se naštve. ,,Omlouvám se. Zapomeň na to prosím."

Z vráskou mezi obočím jsem sledoval jak klopí hlavu, nahazuje falešný úsměv a snaží se tuto situaci obejít jakkoli jak mohlo být možné. Bez úspěchu. Byla to první pochyba, kterou ze mě cítil a dal ihned navědomí. Jako jeho ex. Doslova se ujišťoval zda ve mně nejsou násilnické sklony a já tak dosti silně pocítil, že mě to zabolelo. Křivda, jenž mě donutila se zvednout, stanout před jeho postavou, kdy se protáčel na místě a ublíženě na mě pohlížel. Jako bych obvinil já jeho. Pak to byl pohled na stěnu, k oknu a jeho zvendutá osoba, aby to celé okecal a zavedl tam, kde to začalo. To bych ovšem nesměl být dotčen.

„Myslím, že dnes tu s tebou nebudu, aby si neměl pocit, že ti můžu ublížit. Já jako chápu, že mě tak dobře neznáš, zamiloval ses do mě jako nic, ale kde je důvěra? Nemůžu ti nic slíbit, ale říct jedno... Nikdy jsem na nikoho ruku nevztáhl," s posledním slovem jsem prošel zdí a hned druhou a třetí. Nešel jsem po deštěm zalitém chodníku. Cestu jsem si dral skrze domy, aby mě Baek nemohl následovat a s nemocí kontaktu jen čekat, kdy se vrátím. Pokud to mělo být na mě, tak nejlépe, až za dost dlouho.