𝗟𝗶𝗳𝗲 𝗖𝗵𝗮𝗻𝗰𝗲 [𝖢𝗁𝖺𝗇𝖡𝖺𝖾𝗄]

{10}

Sobotní ráno bylo dobré k tomu, aby bylo něco po sedmé hodině a já marně s toho spícího těla stáhoval deku. Když se mi to podařilo, otočil se na druhý bok, nohy přitáhl k hrudi a já mohl sponzorovat, že je pouze v boxerkách. Byla to úžasná příležitost k tomu, abych okna otevřel dokořán, nechal proudit studený vzduch a jen sledoval jak se marně sápe po tom, co tam dávno není. Velice brzy ho to tak donutilo otevřít oči, zívnout, protáhnout se a spražit mě pohledem. Býti to možné, tak po mně hodí polštář, ale dobře věděl, že je to marné. Stejně jako krýt své tělo, když jsem se usadil na kraj postele a začal mu podávat jednotlivé kusy oblečení. Na jeho tváři to v okamžení nebylo naštvaní, ale otázka, kterou chtěl zodpovědět. Včera jsem totiž neměl možnost ho z dnešním plánem seznámit.

„Chtěl si vědět, kde ležím, tak bych ti to takto z čerstvá rád ukázal," nevybavoval jsem si okamžik, kdy jsem si ustanovil za jakých okolností mu více řeknu o své smrti. Avšak nyní jsem cítil, že je ten správný okamžik a snad i proto ho nechal se obléct, nasnídat a tiše vedl ulicemi, které nikdy nebyli prázdné. Zda něco tušil nebylo jasné, avšak se jeho tvář velice rychle změnila, když jsme namísto hřbitova navštívili nemocnici. Jednu z hlavních v okolí a přitom tou nejméně nákladní, kde se o mne mohli starat. Hned na začátku byl zadržen sestrou, jenž se vyptávala za kým jde a on poslušně opakoval, co jsem mu radil.

„Jsem Byun Baekhyun, rodinný přítel rodiny Park a rád bych navštívil Park Chanyeola," pokoj dvacet dva. Za tu krátkou dobu mi věnoval bezpočet pohledů, ale já mu neopětoval ani jeden. Pouze jsem ho vedl známou cestou, až k zmíněným dveřím, kde po jejich vstupu mohl vidět mé mrtvolné tělo, co na pohled spalo a kdyby ještě samostatně nedýchalo, jistě by mě odpojili. Poté, co sestra vše zkontrolovala, Baek se usadil a ona odešla, nastala válka otázek, kdy ani jednu nevykřikl.

„V rodině máme spousty dědičných nemocí a jednou z nich Aneurysma mozkových cév. Lékař říkal, že projevení je v malém procentu, ale mýlil se. Postupem se mi začala srážek krev, až v jediný den došlo k prasknutí," krvácení do mozku pak nebylo tak lehké zastavit a když se tak stalo, nebylo možné mě probrat. Komat byl stanoven okamžitě a i když mí rodiče neměli moc peněz, byli přesvědčeni, že se velice brzy opět probudím. Ale já ty naděje ztrácel.

Bylo mi do pláče. Někdo tak mladý jako on si něco takového nezasloužil. Jeho život doslova utíkal a já se náhle začal bát, že jednou jeho život vyhasne úplně. Nechápal jsem to. Přeci jsem ho znal teprve týden a už se stalo tolik věcí. Tělesná blízkost a udělání se nad jeho osobou o čemž neměl samozřejmě ani páru. Byl jsem za to opravdu rád, neboť přesto, že bych ho před týdnem ze svého života vyhodil, tak jsem o něj nechtěl přijít.

S otázkou na jazyku jsem se otočil po svém boku, avšak Chanyeol zde nestál. Nebyl jsem si vědom toho, že by odešel a já ho měl jít možná hledat. To jsem ovšem neudělal. Naopak jsem opět pohlédl na jeho spínací tělo a po chvilce se zvedl z křesla, abych mohl přejít k posteli a svou dlaní uchopit tu jeho. Druhou rukou jsem mu s úsměvem upravil jeho vlasy a následně pohledem sjel na jeho zavřené oči. Netrvalo pak dlouho a já pohlédl na jeho rty, které mě volaly tak, jako rty jeho ducha a já už nemohl odolat. Nedokázal jsem to. Naopak jsem přivřel oči, sklonil se k němu a milimetr před jeho rty jsem udělal poslední rozhodnutí. Rozhodnutí o tom, zda to mám udělat. A já se rozhodl. Své oči jsem zavřel a jemně se přisál na jeho rty.

Dívat se na vlastní tělo z vrchu bylo horší než v odraze, jenž jsem nyní neměl. Snad i proto jsem beze slov opustil místnost, usadil se na lavičce a čekal, kdy tak i učiní Baek. Překvapivě tam zůstával a já mu to neměl za zlé. Pokud se chtěl dívat, měl teď možnost a já mu ji nebral, ale po deseti minutách mě to tady přestalo bavit. Než jsem se však stačil zvednout, pocítil jsem dotek na své dlani jenž pramenil od mého těla, a pak letmé ochomejtnutí na čele. Zaraženě jsem stál s tím, že již snad konečně vyjde a když se tak nedělo, musel jsem se k němu vrátit. Byla to vteřina na chodbě, vteřina mezi dveřmi a vteřina v místnosti, kdy jsem pocítil tlak na svých rtech a po zvednutí hlavy zjistil proč.

Byl jsem zmatený s toho, co se děje, co nyní vidím a hlavně netušil jak reagovat. Zvláště, když se po chvíli odtáhl, otočil a spatřil mě. Říct, že to bylo trapné bylo slabé slovo, zvláště, když jsme oba klopili zrak a neměli se ke slovu. Náhle se mi i vybavila včerejší situace, jeho slova a následně dávalo puzzle smysl. Na sucho jsem polkl z onoho uvědomění a přitom se nepatrně usmíval neboť mi to i lichotilo. „Takže včera... důvodem tvého problému nebyl tvůj ex, ale já?"

Jeho rudá tvář mi byla více odpovědí než jakékoli slovo, když jsem konečně zvedl hlavu. Vskutku jsem si náhle začal přemítat těch pár dnů a nemohl uvěřit jak rychle se dokáže zamilovat, i do osoby, co tu vlastně není. Z příslovím srdci neporučíš jsem mu ani nemohl nic vyčítat, pouze to brát jako lichotku a z pozvednutém ruky mu naznačit odchod. Bylo ode mne kruté, že jsem mu na to nic neřekl, ale já narozdíl od nej věděl, že plané naděje byli zbytečné. Každou chvíli můj život mohl skončit a on by měl opět jen bolavé srdce.

Pokaždé když jsem pohlédl na Chanyeola, tak mi nevěnoval ani jediný pohled a mě to mrzelo. Se slzami v očích jsem pak zrychlil krok a s omluvou, že jsem si něco zapomněl doma, jsem běžel k sobě domů. Zda mi byl v patách jsem nevěděl. V duchu jsem si však přál, aby mi v patách byl, došel se mnou domů a pevně mě objal se slovy, kterými by vyjádřil to, co já cítím k němu. Bylo to ovšem nereálné a tato skutečnost mě donutila k zrychlení chůze a jen co jsem došel domů a zavřel se v ložnici, tak jsem začal vzlykat.

Byl jsem pitomec. Zamilovat se do někoho, kdo prakticky neví momentálně o světě a čas se mnou stráví jeho duch byl směšné, dětinské a kdybych to někomu řekl, tak by si myslel, že jsem blázen. Mé city však takové byly. Chanyeol z mé hlavy doslova vykopl mého ex a sám se mi v ní usadil. Myšlenkami jsem tak byl jen a pouze u něj a nadějně, avšak možná i zbytečně čekal na to, zda přijde. Tak moc jsem v to doufal. Tak moc, že když jsem slyšel kroky, které se přibližovali, tak jsem přestal dýchat.

Celou dobu panovalo pro mě podivné ticho, jenž se vypařilo hned poté, co Baekhyun kolem mě proběhl s prostými slovy. Neměl jsem potuchy, proč nemohl jít se mnou, když i já měl tam namířeno, a tak mi nezbývalo než přidat do kroku. Nebo spíše do letu. Zdálo se, že se ani země nohama nedotýkám a procházející skrze lidi jsem stanul na prahu během setiny. Pak už stačilo jen vyjít schody, projít dveřmi a hledat ho v malém bytě, kde se uchýlil do ložnice. Našel jsem ho sedícího na zemi, z koleny u brady a slzami na tváři, kdy jsem si k němu klekl a pokusil se pořádně obejmout.

„Co se stalo?" prsty jsem držel jeho bradu, aby neuhýbal mému pohledu a mě neuniklo ani slůvko. Chtěl jsme znát pravdu i když mi to s části bylo jasné a o to více mě to ranilo. Namísto toho, abych mu byl oporou, jsem byl bolestí již nyní. „Je to kvůli mně, že ano? Měl bych jít pryč?"

,,N-ne, nechoď," řekl jsem mu, setřel si slzy a přitom ani jednou nehnul pohledem. Celou dobu jsem hleděl do jeho očí a opět se v nich ztrácel. ,,Nechci, abys odcházel. Chci, abys zůstal tady a věděl, že to co jsem v nemocnici udělal bylo ze srdce. Mé city k tobě, které jsou pravé i za tak krátkou dobu. Nechci, abys mě opustil, avšak pokud chceš odejít poté co víš co k tobě cítím, tak ti nemohu bránit, neboť chápu, že se ti to nelíbilo," řekl jsem mu a svůj pohled nakonec sklopil.

Upřímně jsem se pomalu smiřoval s tím, že odejde a já ho více nespatřím. Čekal jsem, že řekne, že bude lepší když odejde a více se nepotkáme, ale po mírném zvednutí svého pohledu, jsem na jeho tváři spatřil úsměv s já si nebyl jistý, co znamená.

„Tady nejde o to, že se mi to líbilo nebo nelíbilo. Tady jde o to, aby si ty opět nebyl zklamaný či dokonce zlomený," při svých slovech jsem si dovolil prstem dotknout místa, kde bylo jeho srdce a znázornit tak, čemu nechci ublížit. Zvláště, když mé city v tomto stavu byli povadlé a já ani nedokázal říct zda jsem schopen milovat. Ne s vidinou každého dne, který se pode mnou propadá a já jen čekám den, kdy sám sebe více nespatřím. I přes svá slova jsem do svých dlaní uchytil jeho tváře, abych setřel slzy a s nakloněním k němu mu věnoval polibek na čelo. Pak už to byl jen úsměv do jeho skleslé tváře, zvednutí a natažení dlaně, aby se zvedl i on.

„Nechci říkat, že si zasloužíš někoho lepšího, to ne... Ale hlavně živého neboť já ti nemůžu dát nic," nemohl se mnou nic podnikat, nikam chodit ani zažívat bez toho, aby byl za blázna. Zda to chápal jsem z jeho tváře nevyčetl. Pouze zklamání a bolest. A já se náhle cítil špatně. „Jak bych ti mohl zvednout náladu?"