Loki [CZ FF]

Kapitola 26, Pěsti a nože

Dřív, než jsem si to stačil rozmyslet a dojít k názoru, že je to šílenství, udělal jsem to.

Rádoby bezděky jsem se dotkl náramku na svém zápěstí. Přesně jak jsem předpokládal, pozornost všech se přesunula právě k němu. Tony, který to očividně pochopil, na mě spiklenecky mrkl.

„Tak řekne mi někdo, co se tu na mě chystá?" zeptal jsem se znovu.

Bruce můj úsměv opětoval a teplota se od bodu mrazu nepatrně vzdálila. Když Steve pokýval hlavou a podíval se mi do očí, ledy začaly tát. Od agentů jsem se nijak zvláštní reakce dočkal – Natasha zarytě mlčela a Clint krabatil čelo.

Tony se měl konečně k odpovědi. „Rádi bychom něco vyzkoušeli." A pak zavelel: „Rogersi, je tvůj!"

Jmenovaný zaváhal, ale nakonec vystoupil kupředu a postavil se do bojové pozice.

„Moment," ustoupil jsem o krok dál. „Cože?!"

„Neboj," chlácholil mě Bruce. „Chceme zjistit, jestli... no, zkrátka jestli bys Stevea porazil v boji. Nic se ti nestane."

„Ale... ale..." znovu jsem ustoupil, až jsem zády narazil do stěny. Dál už to nepůjde. „Ale proč?"

Clint se usmál. „Bude to zábava."

„Chceme vědět, jestli jsi nepřišel o své... eh, schopnosti?"

Povzdechl jsem si. Bruce mě sice ujistil, že se není čeho obávat, ale Steve? Už jednou jsem od něj dostal štítem do hlavy a opravdu jsem nestál o opáčko. I když je pravda, že mi po tom žádný šrám nezůstal.

Ale co se týče těch „schopností"... Vzpomněl jsem si na naši potyčku s Brucem a moje sebevědomí ihned vzrostlo. Možná bych to mohl zvládnout, ne?

Svět kolem mě přestal existovat. Steve už stál pouhý jeden krok ode mne, když jsem se rozhodl zaútočit. Chtěl jsem ho udeřit pěstí ze strany hlavy - Proč? Pomsta! - ale pak se ozval ten můj šestý smysl. Ještě mě nezklamal, tak jsem se rozhodl tomu brnění na špičkách prstů věřit a vést úder přímo doprostřed hrudníku. Protivník nastavil mé ráně štít, ale já změnil směr útoku a místo zlomených prstů jsem se zachytil jeho okraje. Odrazil jsem se od stěny za svými zády a přeskočil jsem Stevea, který se po mně marně ohnal pravačkou. Ocitl jsem se mu za zády a trhnutím štítu jsem ho donutil, aby svou jedinou zbraň - a možná i jedinou výhodu oproti mě - pustil, jinak bych mu mohl zlomit ruku.

Prvotní radost z vítězství potlačil adrenalin. „Doraž ho!" křičel v mých žilách.

Bylo vidět, že je Steve zaskočený, ale vzdát se rozhodně nehodlal. Ba naopak! Zaútočil, ale já využil jeho štítu, abych mu ukázal, jaký je to pocit. Kov zaduněl, kosti zapraskaly a Steve se stáhl. „Jaký je to pocit?" zasmál jsem se. Můj soupeř se překvapeně zamračil, ale tím mě akorát totálně dožral. Myslel si, že mě bez problémů pokoří? Uvidíme, kdo skončí na kolenou. „Pojďme to ukončit."

Odhodil jsem štít na znamení, že já žádné výhody nepotřebuji. To gesto ho úplně zmátlo. Podíval se směrem, kam štít s řinčením dopadl, a to byla chyba. Jediným kopem jsem ho poslal na kolena a pravou ruku jsem natáhl k jeho hlavě, ale neudeřil jsem. Konečky mých prstů rozvibrovala neznámá síla a já najednou držel dýku. „Nevstávej," poručil jsem mu nekompromisně.

Zvedl pohled na ostří mířící mezi jeho oči.

„Loki?" ozval se mi za zády povědomý hlas a mně v tu chvíli došlo, že jsem přestřelil.

Pustil jsem dýku a nechal ji spadnout na zem. „Promiň. Nevím, co to do mě vjelo." Natáhl jsem ke Steveovi ruku, aby mohl vstát. „V pořádku?"

Jako bych tam ani nebyl, vstal a sebral ze země svůj štít. Zavládlo ticho.

„Chceš být Avenger?" vyhrkl zničehonic Tony.

Víc než já byli překvapení všichni okolo. O tom, jak moc zaskočení byli, svědčil fakt, že nikdo se nezmohl vydat ani hlásku. Chaos v jejich tváří byl směšný. Ještě krátkou chvilku jsem se jím kochal, než jsem odpověděl. „Ne."

Konsternovanost přerostla hranice a vrátila přihlížejícím hlas. Nechal jsem Tonyho obklopeného svým týmem a sebral jsem ze země dýku. Prohlížel jsem si její hladké lesklé ostří a prstem jsem vyzkoušel špičku. Ostrá.

Zvláštní, pomyslel jsem si. Nevzpomínám si, že bych ji měl u sebe.

Roj neutichal, ale Tonyho zřejmě přestalo bavit čekat, až se všichni vyzpovídají ze svých pocitů, a přistoupil ke mně blíž. „Ale proč? Já to nechápu."

Ruch se uklidnil a obrátil svou pozornost k nám. „To by mě taky zajímalo. Proč?"

„A ty se ještě ptáš? Nechci mít s vámi nic společného!" Rozhodil jsem rukama. „Nic z tohohle by se nestalo, kdybyste se mi nepletli do života. Já byl šťastný. Pak jste se objevili vy a všechno obrátili vzhůru nohama! Jestli je tohle práce vašeho týmu, tak ne, nechci být Avengerem." Založil jsem si ruce na hrudi s takovou vervou, až jsem málem sám sebe píchl dýkou. „Nic mi na to neřekněte?"

Avengeři mlčeli a Tony vypadal, že nemá daleko k šílenství. Možná jsem měl mlčet, blesklo mi hlavou.

×

A co se dělo dál? Ve zkratce nic. Odešel jsem k sobě na patro a zůstal jsem tam, dokud večer nepřišel Tony.

„Vypadáš zničeně," okomentoval jsem jeho zdrchaný obličej.

„Pořádně si mě podali," zamumlal a svalil se vedle mě na gauč. „Co to je?"

Ukázal jsem mu obálku knihy, kterou jsem držel v ruce. „Hobit. Půjčil mi ho Bruce."

Tony si pohrdavě odfrkl. Vyškubl mi ji z rukou a chvilku se na otevřené stránky mračil. „To nejlepší tě ještě čeká."

„Elfové, drak, bitva, Thorinova smrt..."

„Moment, jak to víš? Vždyť jsi teprve u toho medvědího chlápka!"

„Už to čtu podruhé." Kývl jsem na stůl, kde ležela trilogie Pána prstenů, Holmesovky a ještě nějaká ta americká klasika. „Spousta času, málo knih..."

„Aha," Tony na knihy chvíli zíral, než mu to došlo. „V tom případě máš štěstí, že jsem tu já! Je na čase, aby se ti dostalo trochu toho filmového vzdělání!"

Jak řekl, tak se taky stalo. Byli jsme vzhůru až do rána a musím říct, že jsem se ještě nikdy tak dobře nebavil.