Loki [CZ FF]

Kapitola 11, Mstitelé

Poprvé se mi zdál sen. Byl o lukostřelci a jeho šípech, o ženě a jejích pistolích a o muži se štítem. Stáli přede mnou, usmívali se a mlčeli. Opodál stál muž, kterého jsem okamžitě poznal i bez kovového brnění, a vedle něj ještě někdo, ale jeho tvář byla rozmazaná. Těsně vedle mě stála ještě jedna postava. Kolem neurčitých obrysů splýval rudě červený plášť a silná ruka pevně držící mou paži mi nedovolovala žádný pohyb.

Někteří si šeptali, jiní se smáli, ale všichni se dívali na mě.

Sen zeslábl a do jeho tichého chodu pronikly cizí zvuky.

„A kdyby ano? Co by to znamenalo?" ptal se neznámý mužský hlas.

„Snad tomu vážně nechceš uvěřit!" Žena mluvila se silným rozhořčením.

„Nevím." Zněl zkroušeně, jakoby byl v úzkých. „Já nevím, co si mám myslel, ale jsem si jistý, že pokud je to pravda –"

„Není, samozřejmě, že není! Zapomínáš, kdo to je? Lži a klamy jsou jeho parketa."

„Poslouchejte, něco se muselo stát. Tohle přece nebylo v plánu, ne? Takže proč nemůžeme přistoupit na možnost, že by se třeba –"

Někdo třetí je přerušil a já ho identifikoval jako lučištníka. „Pozor, probírá se."

A byla to pravda – opustil jsem snovou iluzi a znovuzískanou kontrolu nad svým tělem jsem okamžitě využil. Sotva jsem přinutil oční víčka zase pracovat, rozhlédl jsem se a zhodnotil situaci.

Seděl jsem uvnitř letounu a vpředu stáli všichni čtyři, které jsem už měl tu čest poznat, plus ještě někdo nový. To byl jeho hlas, kterého jsem předtím slyšel mluvit s tou ženou, ale jeho majitel vypadal zcela obyčejně. Nestrašil s žádným podivínským kostýmem, a nebyl dokonce ani ozbrojený. Okamžitě jsem k němu pocítil jisté sympatie.

Chvilku souznění zkazily pouta kolem mých zápěstí. Jsem spoutaný, uvědomil jsem si. Proč mě to nepřekvapuje?

„KDO JSTE A CO SI MYSLÍTE, ŽE DĚLÁTE?!"

Lukostřelec, žena a muž s hvězdou si vyměnili pohled, ale jinak mlčeli, a brunet v brnění mě neustále propaloval pohledem. Snažil se mi číst ve tváři, ale nic než zlost tam najít nemohl. O co jim jde?

Cestu si mezi nimi proklestil ten normálně vypadající muž. Přibližoval se ke mně pomalu, jako bych byl nebezpečné zvíře. Bojí se mě, došlo mi. Všichni se mě bojí, a proto zaútočili. Vůbec se mi ta myšlenka nelíbila, protože jsem byl svázaný a ještě k tomu připoutaný k sedačce, takže prakticky neškodný.

On si to zřejmě nemyslel. Zastavil se ode mne na metr daleko a z kapsy vytáhl brýle. Zpod jejich skel si mě prohlížel zvědavým, ale milým pohledem. „Ahoj," věnoval mi úsměv.

Veškerý vztek mě opustil. Že si se mnou chce někdo povídat, byla vítaná změna a taky skvělá možnost, jak zjistit odpovědi na mé otázky. „Zdravím."

„Jak se jmenuješ?"

„Loki. Ale to Vaši přátelé očividně vědí, protože už mi tak řekli."

Muž strnul. „Proč mi vykáš?" zeptal se po chvilce.

„A proč bych neměl? Ještě jsme se nesetkali, a to je snad slušnost, no ne?"

Někdo z jejich party se rozesmál. Nebo možná všichni?

Ten přede mnou je napomenul káravým pohledem a otočil se zpátky na mě. „Nevšímej si jich."

„Kdo jste?" zkusil jsem štěstí se svou první otázkou, která mě napadla.

Muž se kousl do rtu. Váhal, hledal mi v očích skrytý úmysl, ale nakonec rezignoval. „Bruce Banner."

Zvedl jsem k němu pravou ruku. „Těší mě, pane Bannere." Nebylo to zrovna elegantní – přeci jenom jsem měl obě ruce v poutech a když jsem zvedl jednu, musel jsem i tu druhou.

Bruce se překvapeně podíval na mě, pak na mou ruku ovinutou pouty a zase zpátky na mě. Zavládlo ticho a ani vpředu nikdo nedutal.

„Mě taky těší, Loki. Nevadí, když ti budu tykat?" Stiskl mi nabízenou ruku a já ho měl hned o kus víc rád. „To samé samozřejmě nabízím i tobě."

„Díky Bruci," věnoval jsem mu úsměv – úplně bezelstný, odproštěný od zlomyslnosti i bez známek přetvářky. Byl čistě přátelský.

„Takže, Loki..." Dlouhá pauza. „Pověz mi něco o sobě, prosím."

Pokrčil jsem rameny. „Není co."

„Jak to myslíš?"

„Já o sobě nic nevím."

„Co si pod tím mám představit?" Bruce byl zřejmě trochu zabedněný, když měl problém něco tak prostého pochopit.

„Prostě nic, prázdno," pokusil jsem se mu pomoc. „Tedy kromě jména," opravil jsem se vzápětí.

„Aha," protáhl Bruce. „Nepamatuješ si na nás?" kývl k ostatním.

„Ne."

„Jsi si jistý?"

„Vážně," sjel jsem je posměšným pohledem. „Takovouhle partu bych si pamatoval."

Uhnul pohledem „Jo, to asi jo," přitakal, ale nezněl moc přesvědčeně.

„Tak kdo jste?"

Bruce předběhl egoista. „Avengers," odpověděl a nespouštěl ze mě oči. Pečlivě sledoval mou reakci.

„Avengers?" Musel jsem se usmát. Jako vážně? Absurdní kostýmy a ještě absurdnější jméno. „Mstitelé? A za co se mstíte?" smál jsem se.

Svorně mlčeli a Bruce se kousl do rtu. „Jmenoval se Phil," odmlčel se, ale já ho pohledem prosil, ať mi řekne víc. Už jsem se jim nevysmíval. „Někdo ho zabil," dokončil a uhnul pohledem.

Sklopil jsem hlavu. „To je mi líto," odtušil jsem, protože jinak jsem ani soucit vyjádřit nemohl.

Lukostřelec vystřelil z místa a hnal se na mě s holými pěstmi, ale ruka muže v modrém ho zastavila. „Ty parchante!" křičel.

Tázavě jsem nadzvedl obočí.

Žena odvrátila pohled a vypadala, že nemá k něčemu podobnému daleko, ale dál jen zarytě mlčela. S tváří bez emocí doprovodila egoistu, který vzal druhého muže, a odváděli ho z mého zorného pole. Brunet v brnění se za celou dobu ani nepohnul. Měl pevně sevřenou čelist a nespouštěl mě z očí. Nebyl jsem s to poznat, co cítí, natož co si myslí – na to byl moc daleko – ale jeho pohled se mi nelíbil.

Bruce si sedl vedle mě – vnímal jsem to jako dost odevzdané gesto – a podíval se mi zpříma do tváře: „Musím ti něco říct..."

A já poslouchal.