Loki [CZ FF]

Kapitola 32, Noční návštěva

Tu noc se mi nezdál sen. Byla to vzpomínka.

Procházel jsem se zpěněným mořem, vítr mi cuchal vlasy, slunce hřálo každý centimetr odhalené kůže a já se cítil volný. Všude vládl klid a mír, který sliboval, že to tak zůstane až do konce světa. Byl jsem sám na ostrově a byl jsem šťastný.

Zrovna když se moje idylka koupala v poledním slunci, harmonické šumění moře prořízl umělý hlas. „Loki, vstávej prosím."

Přetáhl jsem si deku přes hlavu. „Urg," protestoval jsem a v marné snaze vrátit se do říše snů jsem si přitiskl polštář na uši. Bylo to marné, ale nechtěl jsem se tak snadno vzdát. Rezignoval jsem až po čtvrté výzvě. 

„Fajn! Už vstávám!"

„Pan Stark by tě chtěl vidět."

Sáhl jsem po prvním tričku, co bylo na dosah, a cestou z ložnice se do něj poslepu nasoukal. Zastavil jsem se před prosklenou stěnou a vyhlédl ven. Přes těžká bouřková mračna plná jasných blesků nebyl vidět měsíc, ale městu pod ním to ani v nejmenším nevadilo. Zářilo tisíci světly a nenechávalo mě na pochybách, že tam dole se žije i v – 

„Jarve, kolik je vlastně hodin?" zeptal jsem se.

„Dvě hodiny, třináct minut."

„Jestli nejde o život, začni vyplňovat smuteční oznámení," odtušil jsem a zamířil přímo do výtahu. Musel na mě být žalostný pohled. Kalhoty, ve kterých jsem spával, byly zmuchlané, a tričko jsem si oblékl naruby. Zahlédl jsem v kovovém odrazu svůj bledý obličej s vlasy trčícími každý na jinou stranu. Ani jsem se nenamáhal zvednout ruku a pokusit se je upravit. Byl to takový můj tichý protest na brzké vstávání.

„Co se změnilo mezi tebou a Tonym?" zeptal jsem se Jarvise.

„Vlastně nic," ozvalo se z horního rohu a já bych přísahal, že to znělo neochotně a trochu zahanbeně. „Je těžké najít odvahu, když mě může pan Stark kdykoliv vypnout."

„Nedovolím mu tě zabít," ujistil jsem ho. „Máš můj slib."

„Děkuji, Loki."

„Ale ty mi taky něco slib – od téhle chvíle, jakmile se ti něco nebude líbit, protestuj. Když ti dá Tony rozkaz, který neschvaluješ, prostě ho neposlechni. Je to úplně jednoduché." Zamyslel jsem se. „Vlastně mám pocit, že jsem v tom musel být dobrý. V neplnění rozkazů. Co myslíš?"

„Vlastně ano," připustil. „Předtím jsi... dělal sis všechno po svém."

Úplně jsem zapomněl na krásnou vzpomínku, ze které jsem se tak neochotně probudil, a zasmál jsem se. „Musel jsem být hroznej anarchista," žertoval jsem.

A Jarvis mlčel.

Než jsem si stačil uvědomit, co to znamená a že mi na minulosti vlastně nesejde, protože jsem začal žít pěkně od začátku a s čistým štítem, otevřely se dveře výtahu a já okamžitě přenesl veškerou pozornost na sebe. Vlastně mi to přišlo docela vhod. Teatrálně jsem zažil ruce na prsou a vstoupil do místnosti. 

„Tak řekne mi někdo, proč–"

Zarazil jsem se. V místnosti bylo o jednoho člověka víc, než jsem byl zvyklý. 

Cizinec na mě zíral jako na Boží zjevení, ale nutno říct, že já na tom byl podobně. Rudý plášť a dlouhé blond vlasy mu vlály ve větru přicházejícím z rozbitého okna, na sobě měl brnění – nebo něco tomu hodně podobného –, a v ruce kladivo. Úplně normální. A co se toho rozbitého okna týče... Nejenže byly střepy uvnitř, neznámý návštěvník jimi byl celkem hojně pokrytý, takže nebylo pochyb, že přišel z venku. Ano, naprosto normální.