Loki [CZ FF]

Kapitola 18, Pochybnosti

... Útok.

„Tak hele, Rogersi." K tykání se postupem času dostali, ale křestní jména jakoby úplně ignorovali. „To, co se tu děje, nikdo z nás nechápe, tak proč se z toho všeho snažíš mermomocí někoho obvinit? A zrovna Lokiho!"

„A že to říkáš zrovna ty, Starku." Co jsem říkal o těch křestních jménech? „Ještě před chvílí jsi vypadal, že bys ho nejradši zabil, a teď mu chceš pomáhat!"

Fury jejich přestřelku sledoval v tichosti, ale začínal být skeptický k Tonyho předchozí verzi.

Tony měl úplně jiné problémy, než aby začal pochybovat. Potřeboval páku, a to nutně. Nechal by klidně otisknout inzerát s poptávkou po těch nejlepších argumentech, kdyby byl čas. Pomalu ztrácel naději, že by z toho snad mohl vyjít jako vítěz, aniž by musel udělat kompromis.

A pak si na něco vzpomněl. Nebyla to cihla, spíš hrací karta, ale i s tím se mohl pustit do stavby. Musel jen doufal, že nezafouká vítr a –

„Správně," přikývl a přinutil se vrátit hlas zpátky do klidného tónu. „PŘED CHVÍLÍ. Ale pak jsem získal nezvratný důkaz o tom, že Loki mluví pravdu."

Oba muži se na něj pochybovačně zadívali. „No?"

Tony udělal rukama tak rozmáchlé gesto, že Steve musel couvnout, aby to neschytal. „Vlezl jsem mu do hlavy!" prohlásil teatrálně.

Nedostalo se mu žádných ovací, jak by si jeho vítězoslavný pohled zasloužil, pouze obrácení očí v sloup a bezhlesých „Šílenec, vážně šílenec...".

„Nekoukejte se na mě tak!" Tony se naoko urazil, ale neuniklo mu to nenápadné gesto, kterým k sobě Fury přivolával další agenty. Teď nebo nikdy! „Jestli jste čekali nějaké čestné prohlášení, tak vás zklamu – to vážně nemám. Já vím, že mluví pravdu. Jsem si tím jistý! Nevím jak, to vám fakt nedokážu vysvětlit, ale dostal jsem se Lokimu do hlavy. 

Fury, přestaňte se smát! Já to myslím vážně! Viděl jsem jeho vzpomínky z toho ostrova a cítil jsem to, co cítil on. A..." Tony uhnul pohledem a hledal ta správná slova. „Něco takového nemůže cítit vrah s poskrvněným svědomím. Ten klid a duševní vyrovnanost... Byl bezelstný a úplně otevřený světu... To jsou pocity, které z vás život postupem času vymaže. 

Poznali jsme ho jako vraha, lháře, intrikána a tak dále. Jsem si jistý, že má mnohem zajímavější minulost a barvitější zážitky než byl New York... Jenže taková minulost by ho nenechala naivně žít, skládat nápisy a bůhvíco dál. Loki o veškerou svou minulost přišel. Ztratil svůj předchozí život a teď začíná zase od začátku. 

Nečekám, že vám moje slovo bude stačit, ale dokud je tu sebemenší možnost, že by z něj mohlo něco být, tak to musíme zkusit. Pořád umí ty svoje čáry a kouzla a kdovíco ještě, tak mě nechte ho vzít do Toweru a udělat z něj Avengera." 

Když skočil, měl dobrý pocit. Částečně díky tomu, že se mohl zase nadechnout, ale hlavně ze sebe samotného. V duchu se poplácal po zádech a řekl si: Na tohle by byl pyšný i ten nejvýmluvnější bůh! Což ostatně Loki podle severské mytologie je.

Stejný názor sdílel i Steve. Jeho odmítavá maska pookřála a teď nejistě těkal očima mezi Starkem a Furym. Ten si ho měřil pohledem a tvářil se, že zpracovává informace, které mu dlouhý monolog poskytl. Ve skutečnosti už byl dávno rozhodnutý a teď pouze hrál o čas, protože s každou uplynulou vteřinou se ke skupince přidávali další a další agenti...

×

Přišly jako blesk z čistého nebe.

Neznal jsem je. V mém světě pro ně nebylo místo, a proto žily hluboko pod zemí a vyčkávaly. Mohly si to dovolit, protože věděly, že jakmile se jednou objeví, už nikdy nezmizí. Jejich čas nadešel právě teď – ze země se vynořily jejich lysé hlavy a nepřestaly se kroutit a svíjet, dokud nebyly celé venku. Slunce ozářilo jejich slizké tělo a já jich měl najednou plnou hlavu. Pochybností.

Trvalo to, ale nakonec Bruce překonal vzdálenost, která nás dělila, a klekl si vedle mě. Mluvil, jemně nadával a ptal se, ale já jsem ho nevnímal. 

„Kdo jste?" hlesl jsem. Veškerá má snaha si vzpomenout byla marná, akorát mě po ní brněla hlava.

Bruce mou otázku přešel, ale mně neunikla nervozita, jenž se po ní objevila. S pevnějším stiskem čelistí otevřel kufřík a pustil se od ošetřování mého zranění. Spálenou kůži pečlivě, ale šetrně vyčistil od připečených kusů mého oblečení, pokryl vrstvou hojivé masti, který příjemně chladila, a nakonec pevně obvázal. Postupoval se stejnou opatrností, jaká se na doktora sluší a patří, a já neměl to srdce mu říct, že žádný jeho dotyk necítím. Popáleniny se dostaly na nejnižší stupeň věcí, které mě zrovna trápily.

Prohodili jsme několik slov, v nichž jsem mu upřímně poděkoval a on o mě projevil nefalšovaný zájem. Ptal se, jak mi je a co se stalo, a já mu odpověděl. Dával jsem si přitom pozor na jazyk.

Když jsem se zmínil jsem o halucinaci, která „byla stejně podivná jako ta na ostrově", zbystřil a okamžitě se zeptal na její obsah. Ale já mlčel.

V posledních minutách jsem změnil názor a přestal jsem se řídit jeho rozkazy. Jakmile jsem se pořádně zamyslel a skončil s ignorací všeho očividného, došel jsem k zřejmému závěru. Že jim nemůžu věřit.

Cítil jsem vztek, který pramenil z nevědomosti a zranitelnosti, kterou s sebou přinášela. „Kdo jste?" Bruce nereagoval, tak jsem zvýšil hlas. „Tak kdo?!"

„Avengers," řekl po chvíli hledání v mé tváři.

Nespouštěl jsem z něj oči a přál jsem si, aby se z nich zračil alespoň zlomek toho, co jsem teď cítil. „Já vím, ale co to pro mě znamená," zeptal jsem se s důrazem na poslední slovo. 

Bruce sklopil oči a pokusil se vstát, ale já ho chytil za paži a stáhl zpět na zem. „Odpověz!"

×

Steve si všiml, že hustota agentů na jednom metru čtverečním značně vzrostla. Nechtěl se teď pouštět do žádné potyčky, ale zároveň si uvědomoval bezvýchodnost celé situace. Než však se rozhodne, na jaké straně bude stát, musel se přesvědčit o velmi důležité věci. Otázka zněla – je Tony Stark pod mou nadvládou? Odpovědí si nebyl jist.  

„Jak moc tomu věříš?" zeptal se.

Tony se na něj podíval a všiml si několika agentů stojících za ním. „Jak moc?" zopakoval a ucítil dech dalších mužů i žen na svém na vlastním krku. Zpanikařil. „Opravdu se o tom chceš přesvědčit? Tak přijmi mé pozvání do Stark Tower a klidně vezmi všechny ostatní. Budete mít Lokiho pod dozorem." Kochal se Kapitánovým překvapeným výrazem. „Stejně jsem z ní chtěl udělat Avengers Tower. To zbylé A  k tomu přímo vyzývá," dodal s úsměvem.

Steve a Fury si vyměnili pohled, v němž hledali vhodnou reakci v obličeji toho druhého. Co si o tom měli myslet?

Tony, který už dávno ztratil kontrolu nad svým jazykem, se vrátil ke slovu. „A co se týče Vás, Fury," řekl a nemohl tomu uvěřit. „Vás doma nechci, ale přijďte si, kdykoliv se Vám zachce."