Loki [CZ FF]

Kapitola 23, Zkouška

„O co se snažíte, Starku?" zeptal se Fury, když jsem jim ukázal záda.

„Vy si myslíte, že je nebezpečný, ale já Vás přesvědčím o opaku."

Jeho sebevědomému vystupování se dostalo pouze pohrdavému odfrknutí. „Jak to chcete, pro všechno na světě, udělat?"

Tony na něj spiklenecky mrkl. „Naštvu ho. A uvidíte, že mi nic neudělá." Pak zvýšil hlas, abych ho slyšel. „A nůž! Ten s nejdelší čepelí!"

Fury se ani neobtěžoval kroutit nevěřícně hlavou, prostě jen vyčkával, až se vrátím, a přemýšlel, co z toho asi bude. Samozřejmě se nezapomněl ujistit, že má zbraň stále nabitou.

Mlčky pozoroval všechno, co se dělo dál, a zbystřil, když mě Tony přesvědčil, abych se zakousl do citrónu.

×

Ano, byl to citrón a já se o tom ne zrovna příjemným způsobem přesvědčil. 

Tony moc dobře věděl, proč mě nechal přinést nůž. Naštěstí pro mě i všechny přítomné jsem ho nepoužil. Ve skutečnosti mě něco takového ani nenapadlo, na rozdíl využití toho druhého předmětu v mé ruce. A tak se stalo, že malá kulatá věc, která byla ve skutečnosti vejce, skončila Tonymu na hlavě. Trefil jsem se přímo doprostřed čela – skvělá rána, opravdu –, takže se mu žloutek a bílek roztekly po celém obličeji.

Musel jsem se opřít o stěnu, abych neskončil na zemi. Takový záchvat smíchu jako ten, který mě právě postihl, se nemohl ničemu rovnat. Možná pouze tomu, který právě cloumal Furym. Snažil se Tonymu něco říct, ale pochybuji, že rozuměl sám sobě, natož my jemu.

Když toho byl schopný, postavil se a položil ruku Tonymu na rameno. „Jak je vidět, Starku, máš to tu pevně v rukou," řekl a něco mu vtiskl do ruky. Slušně se rozloučil a zmizel ve výtahu. Tam se ještě naposledy otočil a znovu se rozesmál. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem ho viděl se smát v mé přítomnosti.

Úspěšně jsem se vyhnul Tonyho pohledu a zamířil jsem přes ložnici, kterou jsem si zabral, do koupelny. Když se vrátil s ručníkem, sebral jsem veškerou svou odvahu a podíval jsem se Tonymu do očí.

Nevěděl jsem, jak na to celé bude on reagovat, ale já jen stěží udržoval neutrální výraz. Uvnitř jsem se otřásal smíchy.

„Promiň," řekl jsem nakonec a podal mu ručník. „Ale můžeš si za to sám."

Vzal si ho ode mne a začal si čistit obličej. Pomyslel jsem si, jaká asi musíme být dvojka, když on je špinavý od vajíčka a já jsem pokrytý roztékající se pěnou.

Tony si v tichosti vydrhnul obličej tak pečlivě, až nebylo už vůbec nic poznat, kromě skvrny na jeho tričku, a až potom ke mně zvedl pohled. „Já se nezlobím," řekl a já si byl jistý, že to myslí vážně, „já jen..." Povzdechl si. „Víš, zachoval ses stejně jako bych to na tvém místě udělal já. Ani tě nenapadlo zvednout nůž, ale stejně sis to líbit nenechal."

„Zvednout nůž?" zeptal jsem se nevěřícně. „Tak to byla zkouška?!" Nevěděl jsem, co mě rozčílilo víc – jestli to, že mě zkouší, nebo to, že zkouší, jestli bych ten nůž skutečně použil.

„Ano," odpověděl mi, zcela klidný. „A tys uspěl." Víc než úspěch z vítězství jsem cítil nevrlost a jistě se to muselo promítnout i do mého pohledu, protože Tony rychle dodal. „Pochop, je to složitější. Všechno ti vysvětlím, ale nejdřív–"

„Co nejdřív?!" odsekl jsem možná ostřeji, než jsem měl v úmyslu. Tony stuhl a napnul se jako tětiva lukostřelcovy zbraně. To, že jsem to přehnal, mi došlo hned. „Proč mám pocit, že mi tu všichni něco tají?" dodal jsem už mnohem klidnější hlasem.

„To máš tak," Tony se kousl do rtu, „vznáší se kolem tebe spoustu otazníků a my–"

Máchl jsem rukou. „Nech to být." Něco mi říkalo, že by mi stejně neřekl nic, co nevím, prostě by jenom zopakoval fakta, a na to jsem už vážně neměl.

Tonyho pohled se mimoděk stočil doleva, aby se mi nemusel dívat do očí. Měl pevně stisknuté zuby, až to vypadalo, jakoby bojoval sám se sebou. Přesněji řečeno se svým výřečným jazykem. Ale pak se jeho výraz změnil. „Právě mi něco došlo," řekl a ukázal směrem, kterým se díval. „Ty kytky jsou živé, že jo?"

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, nejsou."

„Jen se jdi podívat!" vyzval mě. Zaváhal jsem, ale nakonec jsem šel. „Nikdo tu doteď nebydlel, takže mít tu živé květiny je hloupost."

Vzal jsem mezi prsty jeden kvítek. „Jsou živé!" vykřikl jsem překvapeně.

Tony za mými zády se usmál. „Než jsi přišel, byly umělé."

„Ale já s nimi nic neudělal!" Utrhl jsem jednu bílou lilii a zvedl ji ke světlu. Opravdu byla živá a krásně voněla. Ale jak?

Připouštím, že rozdělat oheň jedinou myšlenkou nepatří mezi obvyklé lidské schopnosti. No dobře, nepatří mezi lidské schopnosti obecně, ale přeci se mi to celé nezdá! Na chvilku jsem zapochyboval o svém zdravém rozumu.

Otočil jsem se na Tonyho, jakoby mi snad mohlo zodpovědět všechny mé otázky. Ale kdyby ano, udělal by to?

Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, že vstal. Stál teď v otevřeném výtahu a čekal na mě. „Pojď se mnou."

×

Když mě Tony Stark vedl po schodech dolů, neměl jsem nejmenší tušení, co se mu honí hlavou.

Mlčel. Ve výtahu, napříč prostornou místností i po schodech dolů. Upřímně, bylo mi to jedno, protože já sám se topil ve vlastních myšlenkách. A Tony taky. Stokrát si to rozmyslel, ale stokrát se pro to znovu rozhodl. Ano, jistě, už toho udělal dost a klidně by se mohl otočit na patě a na to celé zapomenout. Sám sebe nikdy nepovažoval za zcela normálního člověka, ale ani za šílence ne. Přesto bylo naprosto iracionální, že teď pomáhal někomu jako jsem já. Oprava. Jako jsem byl.

A to byl také ten důvod. Tony nechtěl, abych se vlivem S.H.I.E.L.D.u stal tím, čím jsem byl. Přemýšlel nad tím, že by se se svými penězi mohl stát mecenášem mnoha projektů, tak proč nezačít zrovna teď? A ne s projektem, ale s bohem? Koneckonců kdoví, kdy se bude hodit mít na své straně mýtickou bytost?

Osobní prospěch... Ano! Skvělé a hlavně jednoduché vysvětlení pro playboyovu mysl, protože pravda by byla... no, složitější.

Ale i tak, bylo to správné? Možná by se na to měl vykašlat a –

Právě scházel poslední schod vedoucí do jeho oblíbené a často obývané místnosti, když vtom se mu zatmělo před očima a celý svět se s ním zhoupnul. Takovou drobnou nevolnost ustál, aniž by to dal okolí jakkoli najevo. Koneckonců byl na rozmanité účinky kocoviny zvyklý. Kdyby nedokázal potlačit následky propařené noci, mohl na veřejné vystupování úplně zapomenout.

Teď už si byl stoprocentně jistý, že to udělá. Zradí Avengers.