Loki [CZ FF]

Kapitola 40, Je to jen otázka důvěry

Na druhou stranu to nebyla ani tak bitva, jako spíš drobná roztržka. Sotva dozněla poslední slova, Avengeři se na něj vrhli. Ani jsem si nevšiml, že by si dali znamení! Bylo možné, že signálem byla šance návratu mých vzpomínek?

Rudovlásek samozřejmě neměl proti takového přesile šanci. Tak jsem si to alespoň myslel. Ve skutečnosti byl rychlejší než my všichni dohromady. Stačily mu pouhé dva kroky, aby se vyhnul vystřelenému šípu a současně Thorově těžkopádné ráně kladivem. Pak se otočil a složil dlaně do tvaru U, aby mu do nich perfektně padl meč. Vůbec mu nevadilo, že ho od zbraně dělí víc tři metry, protože přesně v tu chvíli, kdy spojil ruce, se meč sám od sebe zvedl a vymrštil se směrem k němu.

Ještě než by se stačil otočit, aby mohl čelit útočníkům, Steve se mu pokusil meč vyrazit z rukou. Brzy si to ale rozmyslel. Stáhl se, když po cizincových slovech „Palaa, liekit, palavat." čepel vzplála zlatým plamenem, a kryl se štítem, ale žádný útok nepřišel. Čaroděj držel čepel zdviženou, ale spíš na svou případnou obranu než pro vlastní útok.

Stál ke mně zády, úplně bez obav a hloupě důvěřivý, že ode mne mu nebezpečí nehrozí. Omyl. Než se stačil vzpamatovat, chytil jsem ho za rameno a násilím otočil čelem k sobě, abych mu mohl vzít planoucí meč. Šel jsem po jílci, abych se nepopálil, ale když už jsem ho měl v ruce, necítil jsem od něj žádné teplo. Byl to jen klam? Iluze namísto skutečných plamenů?

„Loki?" Otočil ke mně hlavu, ale nevytrhl se mi a ani se nesnažil získat zpátky svou zbraň. „Co blázníš? Snažím se ti pomoct!"

Nebránil se, když ho zezadu chytil Thor a odtáhl ode mne, jen stále udržoval oční kontakt.

„Skutečně?" opáčil jsem sarkasticky a demonstrativně zamával mečem. „Tak k čemu tohle?"

Zasténal, ale neodpověděl. Působil dojmem člověka, který se snaží mít situaci pevně v rukou, ale ve skutečnosti leží otěže v prachu kilometry před ním.

Ke stejnému závěru zřejmě došel i zbytek týmu, ovšem vyvodili si z toho trochu jiné důsledky. Cítil jsem, že bychom se ho měli snažit pochopit, rozhodně ne zastrašovat a násilím nutit ke spolupráci. Naneštěstí, Steve tu byl šéf.

Bok po boku Bruce jsem sledoval, jak ho zatlačili zpátky na gauč na druhou stranu místnosti, kde ho pak obkličují. Skleněné duhovky bylo to poslední, co jsem z něj viděl, než mi zastínili výhled.

Moment. Vážně měl bílé duhovky?

×

Zůstali jsme s Bruce stát stranou.

„Máš tušení, co se to tu děje?"

Bruce zavrtěl hlavou, ale očima stále obezřetně sledoval zbytek týmu. „Všechno co říká... Nedává mi to vůbec smysl."

Přikývl jsem.

„Ale on – ať už je to kdokoliv – ví, o čem mluví. Zatím nezaváhal, aby vymyslel nějakou lež, všiml sis? Sice mluví ve střípkách, které jsou pro něj jeden velký příběh, ale myslím si, že se nás nesnaží oklamat.

rozumí, protože všechny ty střípky jsou vlastně jeden velký příběh, který neznáme. Možná se pletu, ale myslím si, že ať už mluví o čemkoliv, říká pravdu." Uvolněně se usmál. „Nebo si myslíš něco jiného? Přece jsi to ty, kdo ho znal."

Pochopil jsem, že to měl být vtip, ale do smíchu mi nebylo. Povzdechl jsem si. „Myslím, že nelže." A pak jsem ještě rychle dodal: „Alespoň takový z něj mám pocit."

„Záleží mu na tobě," řekl Bruce. „Z toho, co řekl, Thora stopoval přes celou galaxii, aby tě našel. Určitě s námi bude spolupracovat, až mu vysvětlí situaci." Kývl hlavou k Avengerům a já souhlasil. „Je to jen otázka důvěry."

„A ty mu věříš?"

Bruce na mě zmateně otočil. „Jak to myslíš?"

Snažil jsem se skrýt zaváhání. „Zmínil New York."

„Aha, no..." Pokrčil rameny a znovu svůj pohled přikoval na výslechový koutek před námi. „Uvidíme, co nám k němu řekne."

Víc už neřekl, jen tiše pozoroval Avengery a naslouchal jejich nesrozumitelnému hovoru. Následoval jsem jeho příkladu a chtě nechtě se ke mně doneslo pár slov.

Pohrdavé odfrknutí od Clinta následované Stevovým „Na co jsme měli skočit?“

Nebyl jsem si jistý, že chci slyšet víc.

„Loki?"

Byl jsem až tak zabraný do vlastních myšlenek, že jsem zprvu vůbec nezaregistroval, že na mě Bruce promluvil. Možná to byla chyba, protože stačila ta drobná chvilka nepozornosti, aby v mé tváří stihl vyčíst, co si myslím. Nebyl bych dobrý pokerový hráč.

Bruce se ke mně otočil tak, aby mi zaclonil výhled. Nevyřčená otázka visící mezi námi mi zakázala zapírat a svou silou mě přinutila říct pravdu.

„Myslím, že to začínám chápat. To, co se stalo v New Yorku... to jsem byl já, že jo?"

Pouze přikývl, ale i to mi bohatě stačilo. To zjištění ve mně vyvolalo tak silné pocity, že jsem snad ještě necítil. Směs zoufalství, vzteku, bezmoci. A viny, ale ta mi připadala nepříjemně známá.

Uvědomil jsem si, že stále ještě probíhá konverzace mezi mnou a Brucem. Tedy konverzace ve smyslu čekám, až něčo řekneš.

„Tak proč jste –" spustil jsem, ale Bruce mě zarazil.

„Proč jsme co?" zeptal se ostře, ale nevypadalo to, že se zlobí.

„Já nevím. Nezavřeli mě? Nepopravili?"

„Na Ásgardu to zkusili." Bruce se zřejmě rozhodl ignorovat mou paniku – protože prostě nebylo možné si ji nevšimnout – a spíš se zklamaným, než frustrovaným povzdechem pokračoval. „Na Ásgardu se předpokládá, že jsi po smrti, takže proto jsi se ještě nevrátil domů."

„Pořád to nechápu. Pokud mám skutečně na svědomí ty hrůzy, nic mě přece neomlouvá..."

Chtěl jsem mluvit dál, ale vytratil se mi hlas.

Bruce na mě rychle pohlédl a soucitně se usmál, ale hned se zase otočil jinam. Jako člověk, který se za sebe stydí. „Víš, to je mnohem jednodušší, než si myslíš," řekl a mně zase jeden dílek skládačky zapadl na své místo.

Mohl jsem mu položit otázku a zkusit hádat správnou odpověď, ale bylo by to zbytečné. „Protože takhle jsem vám užitečnější," konstatoval jsem.

Přikývl. „Být Avengerem bylo nejlepší řešení. Měli bychom tě pod dohledem, kdyby něco, a díky svým schopnostem bys udělal hodně dobrého."

Odmítavě jsem zavrtěl hlavou. Pořád to bylo něco, co nepasovalo – když pominu fakt, že jsem se já sám snažit vyrovnat s rolí krutého vraha, jakto že se s tím popasovali všichni ostatní?

Zeptal jsem se na to Bruce přímo a on odpověděl: „Protože jsi to neudělal proto, že jsi to chtěl. Udělal jsi to, protože jsi si tím chtěl něco dokázat."

Jenže se mýlil. Všichni se tak hrozně zmýlili.