Loki [CZ FF]

Kapitola 13, Post-traumatický stresový syndrom

Pozorně jsem si to tu prohlížel.

Jakmile za eskortou zacvakly posuvné dveře, kolem průhledných stěn naskočily malé vodorovné lasery. Šlo od nich teplo, takže jsem usoudil, že já se od nich na oplátku budu držet dál.

Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil nad ničím nepřemýšlet, jak to říkal Bruce, ale prostě to nešlo. Jen si to zkuste představit – unese Vás ozbrojená parta podivínů, pak Vás předá jiné ozbrojené partě a nakonec skončíte ve vězení. Pěkně sofistikovaném vězení, nutno dodat.

Ještě horší bylo, že mě znali. Nejde ani tak o to, že jsem se seznámil s tak výstředními a dost labilními lidmi, ale že si to nepamatuji. Mým harmonickým světem otřáslo zemětřesení a já poprvé pocítil nejistotu a strach. Nevěděl jsem co dál.

Bruce má pravdu, nepřemýšlej. Pokýval jsem hlavou a začal hledal něco, čím bych si rozptýlil myšlenky.

Chvilku jsem jen tak stál na místě, ale to mě brzy omrzelo. Zrovna, když jsem se přiblížil k laserům a začal je zblízka zkoumat, otevřely se těžké, ocelí vyztužené dveře a někdo vešel do místnosti. Díky J.A.R.V.I.S.ovi* se ani nemusel obtěžovat velkou řídící deskou, stěny se před ním sami rozestoupily a do mého vězení vstoupil Tony Stark.

(*Pozn. autora: Jméno pro umělou inteligenci J.A.R.V.I.S. – jakožto zkratka od Just A Rather Very Intelligent System – je současně inspirováno mužem, který byl pro Howarda Starka něco jako Alfred Pennyworth pro Bruce Wayne a zároveň se staral o malého Tonyho. Tvar J.A.R.V.I.S. používám, když mluvím obecně o programu, zatímco Jarvis pro oslovení.)

×

Aniž by si toho někdo všiml, odešel bezprostředně po Clintově obvinění. 

Poslední dobou si procházel peklem kvůli tomu bastardovi – mé osobě – tam dole. Měl bych shnít ve vězení? Iron Man pro mě našel lepší trest. Rozhodl se, že zaplatím za jeho běsy, protože jsem to byl koneckonců já, kdo zavinil New York, kvůli němuž nemůže spát a při pouhých myšlenkách na něj propadá v záchvaty. Afgánistán i palladium skousl, mě už ne.

Když S.H.I.E.L.D. zaznamenal explozi energie o síle výbuchu jaderné elektrárny na zcela opuštěném místě uprostřed oceánu, dostal nepříjemné tušení, o co tady jde. A jakmile získal satelitní snímky – ukradl jim je, samozřejmě –, začal zbrojit a bez váhání vyrazil s ostatními Avengers. Už tehdy věděl, že mu nikdo nezabrání udělat to, co je správné.

Na ostrově Tehtävä i cestou zpátky se s vypětím sil ještě ovládal a byl opravdu rád, že mě znovu vidí, ale Brucovi kecy mu v tom klidu moc nepomáhaly. On už snad na všechno zapomněl?! Zapomněl na New York? Zapomněl na všechno to krveprolití? Tony si myslel, že bude moci počítat s pomocí od Hulka, ale po tom doktorově kamarádíčkování s nepřítelem – opět má osoba – na to mohl rovnou zapomenout. A to měl Bruce docela rád...

Nakonec na to zůstal sám, ale vůbec mu to nevadilo, protože byl stejně zvyklý si všechno dělat po svém. Pomsta je sladká a on nejlíp věděl, jak dát někomu pocítit bolest.

Afghánistán se holt nezapomíná.

×

Jeho příchod mě vyrušil od zkoumání laserů a kdyby počkal ještě chvíli, snad bych zpozoroval i čočky od kamer a skenerů v rozích. Možná, kdybych se nad tím trochu zamyslet, došlo by mi, že mě celou dobu sleduje celá tahle super-tajná organizace a parta superhrdinů se právě probírá výsledky z lékařských přístrojů, aby se dozvěděli, jestli mám nějaká zranění na mozku, která by mohla způsobit amnézii. A nebo taky nedošlo.

Tony Stark zapomněl, že by měl jejich obraz zmrazit, nebo alespoň vypnout, ale na druhou stranu se není čemu divit. Viděl jsem to v jeho tváři – on nemyslel. Byl posedlý jednou jedinou myšlenkou a všechno ostatní neexistovalo, protože to pozbylo na významu. Hnala ho touha zastavit bouři ve vlastní hlavě, která ho ničila zevnitř, a přinést klid a mír své duši. On chtěl své „šťastně až navěky", a tak musel zabít záporáka svého příběhu.

Mě.

×

Že je něco špatně, mi došlo hned.

Zatím jsem o něm nepřemýšlel jinak než jako o „podivínském chlápkovi v železe" a jeho vystupování jsem bral jako zdrženlivější. Zároveň pro mě byl za rýpala, protože si na ostrově neodpustil kousavou poznámku, ale to až pod pláštěm netečnosti a rezervovanosti. Vědět, že existuje někdo jako Brit, byl by to právě on.

Jaká změna pro mě byla, když jsem ho viděl teď.

Přicházel a veškerý klid byl ten tam. Třásl se po celém těle nedočkavostí i šílenstvím a dýchal mělce i syčivě zároveň v nepravidelném tempu, ale šel stále blíž a blíž.

Zůstal jsem stát přikovaný na místě. Neměl jsem kam utéct, to je pravda, ale důvod ke strnulosti jsem měl úplně jiný – nemohl jsem odtrhnout oči od těch jeho.

Zíral jsem mu do tváře, i když na mě začal mluvit. „Myslel sis, že se schováš, bastarde? Zaplatíš za to. Zaplatíš za všechno, cos udělal mně i všem těm nevinným lidem, co jsou kvůli tobě už dneska mrtví. Je mi fuk, co jsi zač – buď si třeba bůh nebo ďábel – protože já jsem Iron Man."

Nepřestal jsem, i když zvedl ruku a chytil mě pod krkem. Stiskl.

Brzy jsem přišel na to, jak dlouho dokážu bez vzduchu vydržet – méně, než bylo mně osobně milé, ale zároveň dost dlouho, aby se mohl Tony Stark kochat mým pomalým skonem.

Nevnímal jsem barvu jeho očí, ale jejich obsah. Viděl jsem v nich strach, zoufalství, odevzdanost, beznaděj i trápení, ale žádnou naději.

A pak se mi rozmazal svět.