Loki [CZ FF]

Kapitola 38, Začíná to být záhadné

„Jak jako objevil? Snad přistál, ne?"

„Nikoliv, pane. Pravděpodobně se jedná o teleportaci."

Jako jeden muž – ve skutečnosti jako jeden tým – jsme se vrhli blíž k oknu a marně napínali zrak do tmy, jenže na plošině jsme nikoho neviděli. Ani světla velkoměsta pod námi nebyla tak jasná, aby osvítila celý stín.

„Thore? Někdo od vás?" zeptala se Natasha s očima přilepenýma na zahnutou plošinu a já se přistihl, že mi ta změna tématu přinejmenším vyhovuje.

„Ne," zavrtěl hlavou Thor. „Z Ásgardu je možné přijít pouze díky Bifrostu a ten nebyl otevřen, to bych si všiml."

Pečlivě jsem sledoval hru stínů venku. Připadal jsem si jako lovec, který číhá na kořist a čeká až –

„Někdo tam skutečně je," hlesl jsem a Thor přikývl. Ve tmě se zaleskla čepel.

„A je ozbrojený," přidal se Steve.

„Narozdíl od nás," zamračila se Natasha. V tu chvíli, jako by to snad byl rozkaz, se Steve, Clint a Natasha rozběhli pryč, v patách jim byl Bruce. Thor zvedl ruku do vzduchu, ale zase ji poslušně sklonil, když Tony začal vřískat: „Ne! Neopovažuj se!", a tak Thor odběhl taky.

Zůstali jsme tu s Tonym sami. Ten se velmi úporně dožadoval obleku, ale JARVIS ho podezřele klidně informoval, že na jeho oblek bude k dispozici až za deset minut, protože právě na něm provádí údržbu. V tu chvíli mi to z JARVISovy strany přišlo jako ten nejhorší způsob, jak držet Tonyho dál od potíží.

Než jsem se nadál, Tony se vrhl k baru a chytil hrdlo lahve, ze které si ještě před chvílí Clint naléval a přikrčil se. Rukou mi dal znamení, ať zůstanu, kde jsem.

Tak jsem zůstal stál uprostřed místnosti a sledoval temnou blížící se postavu. Svižnými jistými kroky překonávala plošinu a blížila se ke mně. Čím blíž byla, tím lépe jsem si ji mohl prohlédnout.

Za prvé, podle chůze to byl muž.

Za druhé, měl na sobě tmavý plášť ke kolenům s kápí zakrývající mu obličej.

Za třetí, v jedné ruce svíral masivní obouruční meč s širokou čepelí.

No paráda – obouruční meč! To mi tak scházelo, pomyslel jsem si. Tony, třeštící na něj oči ze svého úkrytu, zřejmě došel ke stejnému závěru a schoval se úplně celý.

Neznámý už vcházel do místnosti a Avengeři nikde. Nerozhlížel se, šel přímo ke mně.

„Norny kiitos, olet elossa!" vykřikl a stáhl si kápi.

Mlčky jsem zíral na mladého kluka – mohlo mu být asi tak dvacet, ale rozhodně ne pětadvacet – s nepřirozeně ohnivými vlasy a jasnýma rezavýma očima. Alabastrová kůže na světle vrhala perleťové odlesky.

Je to emzák, bleskly mi hlavou Tonyho slova.

Neznámý ne-pozemšťan rychlým nacvičeným pohybem ruky ukryl meč do pouzdra na zádech a překonal poslední centimetry, které nás dělily.

Nezmohl jsem se na slovo, když si mě přitáhl k objetí. Byl o necelou hlavu menší, takže jsem měl jeho vlasy přímo v obličeji. Jejich vůně mi připadala podivně známá.

Za barem někdo nevěřícně vykvikl. Avengeři nikde.

„Díkydíkydíkydíky," mumlal mi neznámý do ramene. Sláva, mluví i po našem, pomyslel jsem si. „Měl jsem takový strach! Nemohl jsem tě nikde najít a ty jsi... No to je jedno, hlavně že jsi v pořádku."