Loki [CZ FF]

Kapitola 14, Už je to dobré

Leží přede mnou. Je mladý, je to muž a já ho znám.

A volá mé jméno. „Loki!"

Zamumlám jeho jméno - zní cize a začíná na F - a přispěchám blíž.

Jeho levá noha zmizela pod hromadou trosek, o kterých jsem si jistý, že s nimi nepohne ani armáda. Je špinavý od krve, má na těle spoustu šrámů a kousek od něj leží kovový předmět. Je to zbraň.

„Nehýbej se," poručím mu a klekám si vedle něj. Silně krvácí tmavě modrou tekutinu.

Vnímám ruch kolem sebe, šedé přítmí i zvířený prach, ale stejně tak dobře jeho oči. Nacházím tam směs emocí - beznaděj, zoufalství a strach, který jim všem dominuje. Je k smrti vyděšený a právě teď ke mně natahuje ruku.

„Uteč... Teď máš možnost... Nikdo tě nebude sledovat..." vyráží ze sebe mezi sípavými nádechy.

„Ne," odmítám okamžitě a beru ho za ruku. Třese se. „Rozhodně ne bez tebe."

„Loki...! Já stejně umřu... Tak co na tom... Záleží? ... Zachraň se a -" Začíná vykašlávat krev. Nevyvratitelný důkaz, že je vážně zraněný. „.. a buď svobodný... Můžeš jít... Kam chceš... Dělat... Co chceš..." Všímám si slzy v koutku jeho oka.

„Nenechám tě tu a tečka!" utnu ho rázně.

Krev v jeho ranách stříbrné září. „Loki... Prosím... Běž... Prosím... Udělej to..." Sleduji, jak mu pomalu klesají víčka a tělo se napíná. Stisk ruky povoluje.

Je v šoku a já ho musím uklidnit, jinak by svůj boj mohl vzdát.

Jedním pohybem odtrhnu svůj zelený plášť a přikryji ho, tím druhým vezmu jeho hlavu do svých dlaní. „Už je to dobré," šeptám hypnoticky. Pokračuji s dalšími uklidňujícími frázemi a nechávám pronikat zelenou mlhu ze svých prstů k jeho spánkům. Vnímám jeho rozbouřenou mysl a silou vlastní vůle ji nutím ke klidu.

Povedlo se.

Jeho tělo se uvolňuje, dech se zklidní a celý obraz mizí.

Zamrkal jsem. Byl jsem stále v železném objetí uvnitř vězení, ale bez kyslíku a těsně před ztrátou vědomí. Nepřemýšlel jsem o tom, čeho jsem měl před chvílí plnou hlavu. Úplně jsem se oddal tomu samému, co mě přepadlo i na ostrově. Takové brnění v prstech, nutkání něco udělat. Dal jsem tomu naprostou volnost to něco udělat.

Tehdy jsem to začal vnímat jako šestý smysl. Zní to dost jednoduše, ale přesně tak to fungovalo. Jako by uvnitř Vašeho mozku byl malý skřítek, který by vedl Vaši ruku - v případě šípu to bylo doslova -, aby Vám zachránit život. Stačí mu předat otěže a nechat ho pomoct. Taky proto nikde nenadávejte sami sobě - ten skřítek by si to mohl špatně vyložit a Vy byste na to zůstali sami. Když jsem zjistil, že je to úplná blbost, zapřísahal jsem se, že se to nikdy nikdo nesmí dozvědět. A od té doby už se skřítek neozval...

Ať už to byl kdokoliv teď vedl obě mé ruce vzhůru, přímo ke Starkově hlavě. Dva prsty na spánky, palec na tvář, malíček pod čelist a to samé i s druhou rukou.

V očích měl stejný děs, jako muž z mé vidiny. Byl tam, skrytý pod tím vším hněvem a zuřivostí.

„Už je to dobré." Nemohl jsem šeptat, byly to pouze mé myšlenky. „Všechno je v pořádku." Z bříšek mých prstů proudila zelená barva a vlévala se mu pod kůži. „Nic se neděje." Cítil jsem jeho emoce. Všechny. Bylo to přesně, jak jsem popisoval - všechny mu seděli v hlavě a nutilo ho šílet. „Klid." Slyšel jsem jeho myšlenky. Ubližovaly mu. „Není čeho se bát." Viděl jsem jeho vzpomínky - poušť, zbraně, lidi v maskách i město v plamenech, nelidské bytosti zabíjející nevinné a v dálce se smějícího šílence ve zlaté zbroji a komické helmě. „Už je to minulost." Znal jsem jeho názor na celý ten výjev jako by byl můj. Noční můry, úzkost a strach ho žraly zaživa.

Už jsem nedokázal dál myslet. Vyčerpal jsem všechny uklidňující fráze z předchozí halucinace, a moje mysl se spojila s tou jeho. Cítil jsem tu samou hrůzu, co on. Bylo to paralyzující.

Nutně jsem potřeboval uklidnit rozbouřený oceán v jeho hlavě, čímž bych od té strašné bolesti pomohl nejenom jemu, ale i sobě.

Oceán... A pak mě to napadlo. Vyvolal jsem své vzpomínky z ostrova. Klid, mír a harmonie - chytil jsem se jich a už nepustil.

Stisk povolil. Konečně, pomyslel jsem si. Déle už bych to nevydržel.

Uvolnil jsem se. Železná rukavice mě doteď tlačila vzhůru, jako by mě snad chtěla zvednout do vzduchu, což bylo vzhledem k výšce jejího majitele dost obtížné.

Muž přede mnou se ani nepohnul, ale jeho výraz mluvil za vše. Byl zmatený, ale šťastný. Hlasy z jeho hlavy zmizely a on se mohl konečně volně nadechnout.

Udělal jsem krok vzad, abych mu dopřál prostor, ale to byla chyba.

Velká chyba.

Do nosu mě udeřil pach spáleného masa.