Loki [CZ FF]

Epilog, Fenri

Nebudu vyprávět, jak jsem ho poprvé potkal. Chtěl bych, vážně, ale nemůžu. Když se naše cesty poprvé střetly, byl jsem v bezvědomí.

×

Úplnou náhodou, zrovna když se rudovlasý kluk bez jména vracel s úlovkem něčeho k snědku do své skrýše, zaslechl dva členy jeho armády, dříve nájemné vrahy, jak spolu ve vedlejší chodbě o něčem vzrušeně hovoří. Jemu to bylo úplně jedno, nejradši by se na patě otočil a zmizel, ale ti dva mu stáli v cestě, a tak se rozhodl za rohem chodby počkat, až odejdou.

Neposlouchal je, ale když zaslechl slovo Ásgarďan, div že nevyskočil ke stropu. Samozřejmě, že o Ásgardu slyšel! Bájný domov vznešených bohů bylo to jediné, čeho se on obával! Válečníci a bojovnice valkýry ve zlaté zbroji na okřídlených osminohých koních tvořili neporazitelnou armádu, kterou nikdy nikdo nedokázal porazit. Alespoň tak to vyprávěly mýty.

Zbystřil a začal pozorně poslouchat, ale jeho napětí a naděje brzy pohasly. Ne, Ásgard ho nepřišel zachránit. Valkýry neudělají tlustou tečku za vším jeho utrpení. Právě naopak.

Jeden z mordýřů se smál, když mu ten druhý vyprávěl o nejnovějším přírůstku do armády - o Ásgarďanu s magickou mocí.

Poslouchal a jak pomalu zpracovával to, co slyšel, sunul se po stěně, až zůstal sedět na studené kovové podlaze. Vážně se to děje? Pokud už se i božský národ přidává na jeho stranu, kam to celé povede? Má svět vůbec šanci vzdorovat?

Zůstal na stejném místě i po tom, co ti dva odešli, a slyšel každé slovo. To není možné, opakoval si stále. To se nemůže dít. Nemůže a nemůže a nemůže!

Nikdy nepřemýšlel nad vlastními pocity - tato vymyšlenost světa ho míjela už od narození - a tak když něco cítil, prostě to cítil a nepotřeboval tomu dávat jméno. Emoce, kterou cítil zrovna teď, pro něj nebyla ničím novým, ale přesto ji v takové síle nepoznal už dlouho. Smrtelně zraněnou naději zadupala do země čirá beznaděj a on to cítil milionkrát umocněné opuštěností.

Úplně zapomněl na jídlo a vodu v brašně, které před chvílí ukořistil, zvedl se a kudy přišel, tudy i odcházel. Chtěl vidět Ásgarďana, který zradil všechno božské, a dal se na jeho stranu.

×

Byl na jeho lodi už nějakou dobu, a díky svým průzkumnickým výpravám si udělal celkem jasný obrázek, kde co je. Věděl, kam se vypravit hledat jídlo, kde se schovat, aby si mohl dopřát trochu klidného spánku, a kam rozhodně nechodit.

Spodní patra patřily na jeho seznamu do té poslední kategorie. Napůl zbořené stěny a stropy sice ještě sloužily a držely jakž takž pohromadě se zbytkem lodě, ale to nebyl ten skutečný důvod, proč byly liduprázdné. Věděl, že ne každý mu slouží dobrovolně. Nesdíleli stejný názor, ale prostě neměli jinou možnost. Smrt, nebo otrok. To poznal na vlastní kůži. I když jich nebylo mnoho, přece jen tu byli. Nezastávali vysoké pozice - žádní válečníci ani vůdčí osobnosti -ale nutné odborné specializace. Technici, inženýři, piloti, vědci ze zbrojařství, ale i kováři a zemědělci. Většinou loajální, výjimečně donucení. A donucování probíhalo právě na těch spodních patrech.

Sám nemohl uvěřit, že se sem vrátil. Tentokrát po svých a dobrovolně, pravda, ale stejně. Proč se neotočí a neuteče odtud co nejdál?

Věděl proč. Šel chodbou dál a dál a míjel zamřížované prostory s bezvládnými těly uvnitř. Většina z nich byla mrtvá. Prostě to přesvědčování nevydrželi.