Only Mine [TodoDeku]✓

•8•

Klidně můžeš mě i můj příběh podpořit hvězdičkou ⭐❤️

„Mamka?" zeptal se těsně po tom, co jsem položil hovor.

„Jo, a říkala, ať ti vyřídím, že tě má moc ráda" zasmál jsem se.

„Tak samozřejmě, mě má rád každý" řekl pyšně.

„To určitě..."

„No fakt, na základce jsem měl co dělat, abych odnesl domu veškerou čokoládu, kterou jsem dostal na Valentýna" pochlubil se.

„Hah tak o tom si já můžu nechat jen zdát."

„Ale noták, určitě si někdy na Valentýna taky něco dostal" řekl s úšklebkem na tváři.

„Maximálně tak od mojí třídní učitelky" zasmál jsem se.

„Jako vážně?" smál se.

„Jo, jednou za mnou přišla se slovy:
Midoriyo, tak jako každý rok vidím tvou obrovskou snahu, dosáhnout svého snu, tak tady jsem ti donesla něco na podporu."

„A přitom se tak divně usmívala."

„Celé roky jsem z toho dne měl noční můry" oklepal jsem se a při tom se smál.

„Ale aspoň někdo" řekl a pokrčil rameny.

„Tak to bylo hnusný Todoroki Shoto!" zasmál jsem se.

„O my God..."

„Co je Todoroki?" zeptal jsem se nechápavě.

„Ty jsi právě řekl mé jméno, poprvé!" řekl o něco hlasitěji a já se přitom praštil do čela.

„Ach jo...víš co, běž se už převléct z toho nemocničního oblečení, než dorazí mamka" jen přikývl a já se chystal opustit pokoj.

„Počkej, kam jdeš?" zeptal se mě.

„No na chodbu aby ses mohl převléct?"

„Vždyť jsme oba kluci ,tak je to jedno ne?"

„To teda není a převleč se už!" rychle jsem za sebou zavřel dveře a sednul si na židli, která byl naproti jeho pokoji.

Není to jedno...

„Ahoj Izuku, už jsem tady" zavolala máma těsně vedle mě a chystala se vejít do Todorokiho pokoje.

„P-počkej!" rychle jsem si stoupnul před dveře, aby nemohla vejít dovnitř.

„Co se děje?" zeptala se mě.

„Teď tam jít nemůžeš, Todoroki se převléká!"

„Aha, tak to jsi měl říct dřív" zasmála se a sedla si na židli, na které jsem před pár vteřinami seděl já.

„A vůbec Izuku, proč říkáš Shotovi 'Todoroki'?" zeptala se mě.

„Vždyť teď jsme rodina" dodala.

„To sice ano, ale Todo-"

„Můžeme jít" řekl Todoroki a při to prudce otevřel dveře, o které jsem se opíral .

(Otevíraly se směrem k Todorokimu - snad jste pochopili xd).

„Uaaaa!" vydal jsem ze sebe ten nejdivnější zvuk, který jsem mohl a přitom padal dozadu.

„Pozor!"

Todoroki mě pevně chytil za ramena tak, abych nespadl.

(Doufám, že to dává aspoň trochu smysl, nevím, jak jinak to napsat.)

„Dě-děkuju" podíval jsem se na něj a odtáhl se.

Jen přikývl a pozdravil mámu.

„Ahoj ty můj Shotíku!" řekla nadšeně máma a obejmula ho.

Jsem si jistý...

Že ho má raději než mě.

Mami neříkala jsi náhodou, že mu mám nechat prostor?

Tak co to tady sakra předvádíš?

Povzdechl jsem si a zeptal jsem se Todorokiho, jestli nechce pomoct s těmi taškami, které byly v jeho pokoji.

Asi ho ta noha musela dost bolet, když mě u těch dveří chytal...

„To je v pohodě" usmál se.

Bez jediného slova jsem si to napochodoval do jeho nemocničního pokoje a vzal všechny tři tašky, které tam měl.

Co v nich sakra je?!

„Říkal jsem, že to zvládnu sám" řekl a chtěl mi je vzít.

„Todoroki tohle jsem nemyslel doslova jako otázku, vzal bych ti je, ať už bys řekl cokoliv" řekl jsem a rozešel se po chodbě směrem k výtahu.

„Izuku počkej, nemůžeme si jen tak odejít!" zakřičela na mě přes chodbu mamka.

„Nejdříve musím podepsat pár papíru s jeho sestřičkou" vysvětlila.

To mi chceš říct, že jsem se s tím vláčel zbytečně?!

Už jsem se chystal jít zpátky, když v tom za mnou přiběhl Todoroki.

„Mamka říkala, abychom už šli dolů, tam si prý můžem koupit horkou čokoládu."

Díky Bože, že jsi vyslyšel mé přání!

Oddechl jsem si a tlačítkem zavolal výtah.

Oba jsme do něj nastoupili a nic neříkali.

„Ty Todoroki...co noha?"

„Nebolí tě to moc?" zeptal jsem se, abych přerušil to trapné ticho mezi námi.

„Není to tak hrozné" usmál se.

Lže...

Když jsem vystoupili z výtahu, Todoroki se zastavil před automatem.

„Dáš si taky horkou čokoládu?" zeptal se mě, když se chystal zmáčknout stejná čísla jako předtím.

Jen jsem přikývl a čekal, až se budu moci napít.

Během čekání na to než nám ta čokoláda zchládne, jsme si sedli na volná místa, která byla těsně vedle automatu s horkou čokoládou.

„Todoroki, jak to můžeš pít?!" zeptal jsem se ho s údivem.

„Normálně?"

„Vždyť je to strašně horké."

„To moje není" odpověděl.

„Když je moje čokoláda horká, tak musí být i ta tvoje" to snad dává smysl ne?

„Chceš po mně, abych ti to pofoukal?" uchechtl se.

„Tak to nemyslím-hej co to děláš?!"

To neudělá...

Vzal mi mojí horkou čokoládou a začal na ni foukat aby se zchladila.

Vážně to udělal...
--------------------------------------------------------
Další kapitola snad vyjde ještě dnes...kdyby ne, tak zítra ráno.

Bye🇵🇱❤️🥦