Only Mine [TodoDeku]✓

•9•

„Tady" podal mi mojí horkou čokoládou s úsměvem.

„Eh ne díky, myslím, že už ji nebudu pít" odstrčil jsem ji.

„Promiňte, že mi to tak trvalo" přiběhla za námi máma.

„V pohodě" řekli jsme oba zároveň.

„Aw jste tak roztomilý, když odpovídáte zároveň" culila se na nás mamka.

„Nech toho mami" řekl jsem podrážděně a šel směrem k východu u nemocnice.

„Izuku zapomenul jsi tu tašky" zaslechl jsem mamčin hlas a naštvaně šel zpátky.

Mám špatnou náladu...

Hm...

Asi to bude kvůli tomu, že už jsem dva dny neviděl žádný dík Stranger Things...

Fakt mě zajímá jak to nakonec dopadne...

Už chci být doma.

Popadl jsem tašky a všichni tři jsme vyšli z nemocnice směrem k autu.

„Jste zapásaní?" zeptala se nás tak jako vždycky.

„Jo jsme."

„Midoriyo" poklepal mi na rameno Todoroki.

„Hm?"

„Ještě jsi nevypil svoji horkou čokoládu, rychle ji vypij nebo bude studená" uchechtl se a podal mi ji.

„Vždyť jsem ti říkal, že-"

„Shoto má pravdu, okamžitě vypij tu čokoládu" řekla mamka mezitím, co řídila.

„Ale-"

„Žádné ale, prostě to vypij" řekla a já se podíval na kelímek, ve kterém byla nalitá tekutina, kterou jsem odmítal vypít.

Pak jsem se podíval na Todorokiho.

On se mi ještě směje?!

Já mu ukážu.

Můj pohled opět směřoval na kelímek.
___________________________________

„Mairen jsme doma!" řekla máma když si vyzouvala boty.

Mairen k nám přiběhla jako bomba, která naruší veškerý klid a první slova, která vypustila ze svých úst byla:

„Brácho Deku, proč ses nedokázal postarat o barbie Shota?!" křikla na mě a já se podíval na Todorokiho.

Hned jak to dořekla, jsem málem vyprsknul zbytek čokolády, která mi zůstala v ústech.

„B-barbie?!" začal jsem se smát jako nikdy předtím.

„Todoroki to je nám ale novinka, že?" poklepal jsem ho po rameni a nemohl se přestat smát.

Avšak on nic neříkal, vypadalo to, že nad něčím přemýšlí.

„Kluci chcete něco na jídlo?" zeptala se nás mamka.

„Ne to je dobrý, vždyť jsme před chvílí obědvali" odpověděl jsem a podíval se zpět na Todorokiho.

„Todoroki?"

„Midoriyo...co jsi dělal když jsem omdlel?" otočil se na mě a já se zarazil.

„No to je snad jasné ne?"

„Brácha Deku ti určitě dal-" spustila Mairen a já ji okamžitě přikryl pusou, aby to nemohla dopovědět.

„Mairen poslyš nechceš další panenku?" zeptal jsem se jí.

„Joooo!" zapištela a běžela ke mně do pokoje.

„Kde ji máš? Kde ji máš?" začala mi prohledávat celý pokoj, dokud jsem nepřišel.

„Mairen kolikrát jsem ti říkal, abys mi nelezla do pokoje bez mého svolení?"

Nemám rád, když mi někdo chodí do pokoje, aniž bych o tom věděl.

„Jdi za dveře" řekl jsem jí.

„Ale já chci vědět, kde schováváš všechny ty panenky."

„To by pak už nebyla moje tajná skrýš, nemyslíš?" zeptal jsem se jí a ona jen poslušně šla ke dveřím.

Podal jsem si židli, která byla u stolu abych dosáhl na nejvyšší šuplík v mojí skříňi.

Ano tam schovávám všechny ty drahé poklady pro mojí mladší sestru.

Všechno jsem vrátil do původního stavu a stoupl si těsně před dveře.

„Můžeš vejít" pobídl jsem ji.

Okamžitě vtrhla do pokoje a vzala do rukou panenku, kterou jsem ji koupil.

„Ta je pěkná" obdivovala ji, zatímco já sám sebe pochvaloval za bezchybný výběr hračky.

Moment...

Nevybral právě tuhle Todoroki?

Povzdechl jsem si a sedl si na kraj postele, zatímco ona vběhla do své "komnaty".

„Zase nechala otevřené dveře" vstal jsem a chtěl je zavřít, ale v tom mi zabránil člověk, se kterým jsem momentálně neměl chuť moc mluvit.

„Todoroki?" podíval jsem se zmateně.

„Midoriyo...kde jsou obvazy?" zeptal se mě.

Uf...bál jsme se, že se bude chtít baví o něčem jiném...

„Obvazy? Počkej tady" přikázal jsem mu a seběhl po schodech do kuchyně.

„Měli by být-a tady jsou" zaradoval jsem se když jsem je našel.

Vzal jsem obvazy a šel zpět za Todorokim.

„Na co je potřebuješ?" zeptal jsem se ho.

„Ten obvaz který jsem měl v nemocnici se mi "roztrhl" takže mi nedrží na noze" vysvětlil.

Já jen přikývl a podal jsem mi i nůžky.

„Vlastně Midoriyo...mohl by jsi mi s tím pomoci? Nikdy jsem obvaz nevázal" přiznal.

„Já v tom taky nejsem moc dobrý, spíš bys měl zajít za mámou..."

Chtěl jsem mu pomoct, ale v tomhle bych to spíš ještě víc zhoršil.

„To je v pohodě, potřebuju jen někoho na přidržování, nic víc" otočil se zády ke mě a šel k sobě do pokoje.

„Když potřebuješ jen tohle..." zamumlal jsem si spíše pro sebe a následoval ho.

Důležitá otázka! 
Snažím se aby byl příběh aspoň trochu vtipný, tak mě zajímá, jestli vám to přijde vtipné nebo ne...budu ráda za upřímnou odpověď ❤️.

Pokud se ti kapča líbila a chceš další, můžeš hlasovat ⭐.

I love you all🇵🇱❤️🥦