Only Mine [TodoDeku]✓

•34•

Děkuju moc za 3k přečtení, a 500 ohlasů ❤️.

„Chceš si povídat?" zeptal se po chvíli Todoroki.

„Není o čem."

„Nebuď naštvaný" řekl a pohladil mě po vlasech.

„Budu, mám na to právo."

„Před hodinou jsi pode mnou vzlykal a teď jsi ten nejnaštvanější člověk na světě, jsi jako holka když má krámy" zasmál se.

„Ha?!"

„Co si to dov-" chtěl jsem doříct větu ale v tom mi zabránily Todorokiho rty.

Náš polibek ale netrval nijak dlouho.

„Ššš" řekl když se odtáhl a hladil mě po vlasech.

„Chováš se ke mě jak k dítěti" řekl jsem naštvaně.

„V nemocnici jsi říkal něco o tvém oblíbeném seriálu" změnil najdou téma.

Ale ne...

Odhalil moji slabinu.

(Btw když někdo začne mluvit o seriálech, Midoriya se přestane ovládat a klidně by takhle dokázal mluvit celé dny bez jediné přestávky).
___________________________________

O čtyři hodiny později
„Takže ti dva si to tam potom rozdali, a ona-"

„Je zvláštní jak ti dělá problém mluvit o sexu, ale když se to týká seriálu, nic si z toho neděláš" přerušil mě se smíchem Todoroki.

„Nepřerušuj, no takže ona zůstala sama, a pak ji na motorce srazila nějaká týpka, do které se později zamilovala, takže vlastně byla lesba" vysvětlil jsem mu konec už asi šestého seriálu.

„Midoriyo já si myslím, že pro dnešek to stačí" smál se Todoroki a já si uvědomil, že jsem ho za celou tu dobu nepustil ke slovu.

„P-promiň nechal jsem se trochu unést" vypadlo ze mě.

„Trochu? Vždyť jsi o tom mluvil skoro čtyři hodiny" řekl a ukázal na telefon který ukazoval, že je půl šesté ráno.

„Cože už je tolik?!" vykřikl jsem zděšeně.

„No jo no už je ráno" zasmál se Todoroki a já jen zabořil hlavu do polštáře.

„Promiň asi to muselo být dost otravné, poslouchat mě tak dlouho" zamumlal jsem do polštáře.

„Vůbec ne, bylo fajn vidět tě tak nadšeného po tom všem..." řekl s úsměvem na tváři a já ucítil jak mi začaly lehce červenat tváře.

„Nemáš žízeň z toho mluvení?" zeptal se mě Todoroki.

„Docela jo" zasmál jsem se, a chtěl vyskočit z postele jenže...

Noha.

„Kam jsem dal berle?" zeptal jsem se ho.

„No včera večer jsem je nechal na chodbě" řekl nervózně.

„A to jako proč?"

„Abys mi neutekl" zasmál se a já ho zabíjel pohledem.

„Super" postavil jsem se na jednu nohu a začal skákat ke dveřím.

Uslyšel jsem jak si Todoroki povzdechl a vstal z postele.

„Ty jsi vážně něco Midoriyo" řekl a vzal si mě do náruče.

„Že to říkáš zrovna ty" protočil jsem očima.

Odnesl mě až úplně dolů do kuchyně, a vrátil se pro berle, které byly položené před jeho pokojem

„Díky" vypadlo ze mě, když mi je podal.

Došel jsem ke dřezu a začal si napouštět vodu, kterou jsem následně vypil.

„Abych pravdu řekl, mám docela hlady, co ty Todoroki?"

„Taky bych si něco dal" přiznal a já začal vytahovat cereálie s mlékem.
___________________________________

Celé dopoledne jsme takřka proseděli u televize, a Todoroki před chvílí odešel k sobě do pokoje.

Jenže teď přišel zásadní problém.

„Co bude na oběd?" vypadlo ze mě když jsem se díval do ledničky.

Je úplně prázdná.

Přišel jsem ke stolu a začal na papírek psát vzkaz.

Na papírku stálo, že jsem šel do obchodu pro nějaké jídlo, ze kterého bychom mohli mít dnešní oběd.

Přešel jsem k botníku a začal si obouvat botu.

Na záda jsem si hodil prázdný batoh z důvodu, že v ruce bych nákup s pravděpodobností neunesl, když musím mít berle.

Přešel jsem ke dveřím, které jsem začal odemykat a následně je zase zamkl.

Po cestě do obchodu jsem si pro sebe říkal co bych měl vzít a co ne.

Když jsem dorazil k obchodu, z batohu jsem si vytáhl peněženku, a následně vešel dovnitř.

Potraviny jsem nevybíral nějak dlouho, takže než jsem se nadál stal jsem u pokladny.

„Tak to by bylo" oddychl jsem si a chtěl vyjít ven.

Prší...

Já si s sebou nevzal deštník, že?

No nic budu to muset projít.

Nabral jsem trochu rychlejší tempo, abych byl co nejrychleji doma.

Začalo se zatahovat a musím přiznat, byla mi i zima.

Asi to vezmu zkratkou.

Procházel jsem mnoha temnými uličkami a nejednou jsem za sebou uslyšel kroky.

Otočil jsem se a spatřil postavu trochu vyšší než já.

Dotyčnému jsem neviděl do obličeje protože měl na sobě mikinu s kapucí, která perfektně stínila jeho obličej.

Otočil jsem se zpátky a všímal si svého .

Jenže když jsem uslyšel, že se kroky té osoby začínají přibližovat, otočil jsem se znovu za sebe.

Osoba v černém nezpomalila, spíše naopak zrychlila a já začínal podléhat panice.

Guys to není možný jak moc se mi do té školy nechce 🙁...

Zatím bye🇵🇱❤️🥦