LIKE LIVING IN A CAGE

Kapitola 1.

Tak po dlouhé době přidávám další příběh.
Moc vám děkuji za vaše ohlasy k tomu
poslednímu 😊 Snad se vám tento
příběh bude také líbit. Další kapitolu
přidám zas v pátek.

Poznámka: Příběh by možná mohl
  být místy trochu depresivní. Přesto
  doufám, že se vám bude líbit. 😌

,,Slečno, už budeme zavírat." řekl barman.

Čas. Plyne tak rychle a přesto tak pomalu.
Máme ho tolik a přesto si občas myslíme, že nemáme žádný. Pořád se za něčím ženeme a snažíme se někomu něco dokázat.

,,Slečno, slyšela jste mě?" zeptal se mě.

Jistě, že ano. Podívala jsem se na hodinky
a bylo půl dvanácté, což znamenalo, že
stále zbývalo třicet minut. Třicet minut to
je přeci ještě spousta času.

,,Dám si ještě jednoho panáka." řekla jsem,
aniž bych spouštěla pohled z mé sklenice,
která už několik minut zela prázdnotou.

,,Slečno..." začal znovu.
,,Ano slyšela jsem vás jasné?!" vyjela jsem
na něj.
,,Jen si chci dát ještě poslední." řekla jsem
mu, věděla jsem že mám dost a
další panák už by byl příliš. Ale bylo mi
to úplně jedno.

On jen bezradně zakroutil hlavou a bez
dalších zbytečných slov mi šel nalít
dalšího panáka.

,,Díky." řekla jsem, když jsem dostala
svou sklenici.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a bar byl
prázdný. Hudba přestala hrát a byl
naprostý klid.

,,Byl jste někdy zamilovaný?" řekla jsem
směrem k barmanovi, který začal
oplachovat sklenice, aby jen zbytečně
nepostával a ztratil tak trochu
zbývajícího času.

Neodpověděl. Jen zvedl hlavu, věnoval
mi mrzutý úšklebek a poté jeho pozornost
opět spočinula na sklenici v jeho ruce.
Odložil ji a vzápětí si vzal další.

,,Vy toho asi moc nenamluvíte že?" zeptala
jsem se ho, ale opět jsem se odpovědi
nedočkala. Vzala jsem panáka vypila
jsem ho na ex a sklenici jsem položila
na bar.

,,Nashledanou slečno." řekl chladně a
sklenici si vzal.

Já se zvedla a bez jediného slova jsem
opustila bar a vydala se domů.

...........

Cítila jsem se zklamaná. Ne kvůli tomu
barmanovi, který byl tak mrzutý a chladný
kvůli jednomu hloupýmu panáku. Ano
možná toho za ten den měl už dost,
ale přesto mohl být možná trochu milejší.
Na druhou stranu můžu být ráda, že mě
hned nevyhodil.

Zastavila jsem se a sledovala silnici před
sebou. Auta projížděla jedno za druhým
přesto, že už bylo po půlnoci, ale to je v
New Yorku naprosto normální.

Najednou do mě někdo vrazil a já
měla co dělat, abych udržela stabilitu.
Ucítila jsem cízí ruku, na mém rameni
jak mě drží.

,,Moc se omlouvám, neviděla jsem vás."
ozvalo se, ale já byla tak opilá, že jsem
nevěděla jestli dotyčná osoba stojí za
či přede mnou.

Samozřejmě, že mě neviděla. Jsem
přehlédnutelná. Nikomu na mě nezáleží.
Tomu barmanovi jsem nestála ani za to,
aby mi odpověděl nebo mě dokonce
vyslechl. To chci tak moc?