LIKE LIVING IN A CAGE

Kapitola 4.

Máme tu pátek a tak přicházím s další kapitolou.
Moc vám děkuji za za vaší přízeň. Jste úžasní.
Užijte si část a já se na vás budu těšit zase za týden. 💖💖

Myšlení. Je tolik věcí na které bych mohla
myslet. Tolik věcí na které bych mohla
soustředit svou pozornost. Ale už zase
myslím jen na ní. A nedokážu přestat
ani na chvíli.

Když si vzpomenu na ten moment, kdy
se naše ruce dotýkaly, neubráním se
úsměvu. Při pomyšlení na její úsměv
mám motýlky v břiše a prostě si nemůžu
pomoct.

Je tak nádherná....

Povzdechla jsem si a dala jsem hlavu
do dlaní. Pocit štěstí se střídal s pocitem
zoufalství. Dostala mě. Věděla jsem to.

Spadla jsem do propasti. A opět jsem
spadla moc rychle. Nechala jsem ji,
aby mi dokonale zamotala hlavu a
opět jsem se dostala do situace ze,
které se jen tak lehce nedostanu.

Zamilovanost. K čemu je zamilovanost?
Proč se někteří lidé zamilují rychleji
než jiní? A proč existují lidé, kteří
jsou milovaní, ale nemilují? Jaký to
má smysl?

Obecně platí dvě věci. Čím více člověk
miluje, tím je zranitelnější. A ikdyž
člověk miluje a snaží se dát druhému
veškerou svou lásku, neznamená
to, že se mu vrátí.

Bylo by krásné pokud by tomu tak
bylo vždy. Kdyby člověk mohl milovat
bez podmínek a bez strachu. Kdyby
jeho láska ke druhému byla vždy
vzájemná a trvala navěky.

Bohužel nic netrvá věčně. A láska
zřejmě nikdy nebude pro oba stejná.
Vždy bude jeden, který bude milovat
více než druhý.

Kéž by Madison nebyla tak uzavřená
a neměla stále potřebu někam odcházet.
Co když odchází za někým jiným?
Co když existuje někdo jiný, kdo si
už získal její lásku? A se mnou si jen
hraje.

Nebylo by to poprvé a asi bych se s
tím časem srovnala. Ale přesto bych
si moc přála už konečně být pro
někoho první volba....a ne druhá
možnost.

Zavrtěla jsem hlavou, abych se
vzpamatovala a vrátila se zpět do
reality. Musím jít něco dělat. A tak
jsem si vzala telefon, sluchátka a
šla jsem si ven zaběhat.

........

Už jsem nemohla déle běžet. Zastavila
jsem se, abych popadla dech. Dýchala
jsem zhluboka a rozhlédla jsem se
kolem sebe, abych vůbec věděla, kde
jsem protože se občas tak moc
soustředím na běh, že úplně
nevnímám okolí.

Doběhla jsem až do Central parku.
Šla jsem k lavičce, kde jsme
byly s Madison a posadila jsem se.

Už to byl měsíc, co jsem ji viděla
naposledy. Ani mi nezavolala.
Vím, že mi to slíbila a tak stále
čekám. Mohla jsem jí zavolat
sama, ale nechci jí dávat pocit,
že mi muže něco slíbit a pokud
to neudělá, udělám to já.

Měla bych na ní být naštvaná,
ale nejsem. Necítím vůči ní ani
tak vztek jako spíše zklamání,
ale na to jsem tak trochu zvyklá.

Pokud se bude chtít ozvat, tak se
ozve. Ale je pravda, že pokud by
to opravdu chtěla udělat, dost
možná už by to dávno udělala.
Ale nic se nestalo. Jistě k tomu
má své důvody. Možná jen řeší
své problémy.