LIKE LIVING IN A CAGE

Kapitola 31.

~ Vanessa ~

Utekla pryč. Už nechtěla zůstat v děckém
domově a čekat na další rodinu, která jí
dá naději a poté ji odmítne. S nikým si
tam nerozumí. Nemá tam jediného člověka,
díky kterému by tam byla ráda.

Maturita pro ní nic neznamená. Je jí
ukradená. Ona chce lásku. Ona chce
přátele. Ona chce být šťastná. Žít bez
urážek a pocitu, že se nad ní ostatní
budou povyšovat díky tomu kým je.

To je nejhorší. Protože to nedokáže
změnit. Nemůže změnit to kým je.
Může se k lidem chovat s úctou, ale
k čemu to je chovat se s úctou k
lidem, kteří ji nenávidí.

Bez důvodu. A přesto jsou na ni
tak zlí. Někdy ublíží slovně, jindy
fyzicky. A ona se snaží se jich stranit,
a žít si svůj život. Ale dokud je s nimi
v tom domově je nucena se s nimi
setkávat.

A pak na pár hodin odejde pryč. A má
lekci s Ellou. Se kterou se cítí dobře.
Rovnocenně bez strachu z ponížení.
Ale pak lekce skončí a ona se musí
rozloučit. A vrátit se zpět do domova.
Za těmi lidmi, kteří ji zase ublíží.

A ona nic neřekne. Jsou tam lidé, kteří
dohlíží na chování ostatních dětí a
snaží se, aby spolu děti vycházeli
pokud možno slušně. Ale nikdo s
tím nic nedělá. Nikomu na tom nezáleží.

Nikdo to nevidí. A pokud si toho náhodou
někdo z těch lidí všimne, přehlédnou
to. Aby se tím nemuseli zabývat. Protože
to nechtějí vidět.

Ella ji sice stále říká, že je tu pro ní.
Že se na ní Vanessa muže kdykoliv
obrátit. To je sice moc hezké, ale její
problémy to nijak neřeší. Bohužel.

Je to pro ní jen jakési chvilkové vysvobození. Možnost, jak se na chvíli povznést nad to všechno špatné, co si v děcáku zažívá.
A na chvilku má pocit, že je šťastná. Že má přítelkyni. Kamarádku. Sestru. Náhradu
za rodinu.

Když je s Ellou na lekci, nechce myslet na
šikanu v domově. Chce se cítit šťastně.
A chce být na chvíli někým jiným. Tou
nejlepší, jakou dokáže být a překonávat
sama sebe. Cítit se motivovaně. Pracovat
na sobě.

Bez problémů. Žít ve světě, kde neexistuje
žádná negativita. Žádné ponižování.
Nic takového.

Ráda by se Elle svěřila a řekla jí, jak se
v domově opravdu cítí. Ale neudělá to.
Ví, že může. Že má tu možnost se svěřit.
Slyšela to už tolikrát. Ale nechce. Protože,
co se děje v domově, zůstane v domově.
A ona, chtěla před Ellou působit, jako
silná dívka, za kterou ji Ella má.

Věřila, že to zvládne. Že to vydrží a že
dospěje a jakmile opustí domov, bude
žít sice osamělý život, ale přesto takový
život, jaký si přeje. Šťastnější.

Ale už to trvá příliš dlouho a všechny
špatné věci, které prožívá se hromadí.
A přesto, že je jí čím dál tím hůř před
Ellou se snaží působit šťastně. Protože
tehdy šťastná je. Sice jen na chvíli, ale
na tom jí nezáleží. Protože i ta chvíle
stačila. Ale už nestačí.

Urážka, kterou jí řekl ten kolem jdoucí,
to byla poslední kapka. Už neví, jak
vypadal, přesto, že jsou to téměř dva
dny. Ale jeho slova nezapomněla. Ty
si stále pamatuje a jen tak se jich
nezbaví.

Pouhá slova. Ta zdánlivě prostá slova,
která, ale ublížila její psychice tak moc,
že dopadla na samé dno. Obrazně řečeno
samozřejmě. Ale díky tomu, už nemá sílu
jít dál. Už nechce bojovat a doufat v lepší
zítřek. Protože tíha, která se nahromadila
na jejich bedrech je již příliš těžká a ona
cítí, že už ji nedokáže unést.