LIKE LIVING IN A CAGE

Kapitola 8.

Moc děkuji za 600 přečtení u tohoto příběhu
a jsem vděčná každému, kdo došel až sem.
Děkuju vám! A užijte si kapitolu. ❤️✨❤️

Už bylo jedenáct večer a Madison ještě
neodešla.

Nechtěla jsem, aby byla smutná,
jen jsem jí chtěla říct jak se cítím.
A teď už vím, jak se cítí ona. Aspoň
částečně.

Dobře! Pořád nevím dost. Ale vím aspoň
to, co vědět potřebuju. Je to sice jen
zlomek všeho toho, co bych ještě ráda
věděla, ale musím tomu dát čas.

,,Dneska ti nikdo nevolá." konstatovala
jsem, když mi došlo, že Madison za
dnešek ještě nezazvonil telefon.

   Ona se pousmála a odtáhla se.

,,Nechala jsem ho doma," řekla
   prostě a zahleděla se na hodiny.

  ,,Už bych asi měla jít." řekla a zvedla se.

  ,,Musíš jít?" zeptala jsem se jí vzápětí
     a chytila jsem jí za ruku. Ona se na
     mě otočila.

  ,,No," znejistěla trochu.

  ,,Nemusím....ale už je pozdě." dodala.

  ,,Ano je..." souhlasila jsem s ní a
     zadívala jsem se jí do očí.

  ,,A možná...právě proto bys mohla
    zůstat?" řekla jsem jí a přitáhla jsem
    si ji blíž. Její ruce jsem jemně chytila
    do svých  dlaní a při posledních dvou
    slovech jsem se usmála.

,,Ello..." řekla Madison.

,,Proč by ne? Mě to nevadí a nikdo další,
kdo by mohl být proti, tu není." řekla
jsem přesvědčivě.

  ,,A ani nebude." dodala jsem s úsměvem.

,,To nejde." řekla a já jsem se postavila.

,,Dej mi jeden dobrý důvod, proč ne
a nechám tě jít." pobídla jsem jí.

Ona se na chvíli zamyslela a skousla
si ret.

Byla jsem velmi zvědavá, co mi řekne.
Nemám s tím problém. Naopak budu
moc ráda, pokud zůstane. A nevím
     o ničem, co by tomu mohlo bránit.
     Ale je pravda, že o ní nevím skoro
     nic.

,,Já....nemám...žádné oblečení." řekla
a já si všimla, že se trochu červená.

,,To nevadí," řekla jsem s úsměvem.

,,Klidně ti nějaké půjčím." řekla jsem
     s úsměvem a krátce jsem ji políbila.

  ,,Pokud máš pocit, že ho potřebuješ."
     rýpla jsem si, když jsem se od ní
     odtáhla. Ona se nezmohla na slovo,
     jen se zatvářila trochu překvapeně
     a uchechtla se.  Já se pousmála.

  ,,Ello..." řekla moje jméno s úsměvem,
    ale skoro to znělo, že se zlobí, protože
    věděla, že lepší důvod už asi nevymyslí.
    Nevěřícně zakroutila hlavou.

,,Hm? No tak...nenech se přemlouvat
    Madison." řekla jsem jí a nepřestávala
    jsem se usmívat.

,,Dobrá." řekla a objala mě.

Já si její objetí užívala, ale trochu jsem
se bála jí dotknout. Opatrně jsem ji
omotala ruce kolem pasu a chtěla
jsem se opřít bradou o její rameno,
ale raději jsem to neudělala.