LIKE LIVING IN A CAGE

Kapitola 5.

Chci vám moc poděkovat za 400 přečtení
u tohoto příběhu! ✨❤️✨
Užijte si další část...

Když jsem se probudila otevřela jsem
oči a bylo tak brzy, že v mém pokoji
byla ještě tma. Nesnáším, když mám
volno a vzbudím se brzy, protože
pak vím, že už nemám šanci usnout.

Můj telefon na nočním stolku najednou
pípnul a já měla hlavu zabořenou
v polštáři. Chtěla jsem se podívat, kdo
mi píše tak brzy, ale moje tělo bylo
těžké a já se nedokázala pohnout.

Ležela jsem ještě několik minut.
Když se mi konečně podařilo vstát,
zamžourala jsem očima na noční
stolek a zůstala jsem sedět.
Potřebovala jsem se dát do kupy a
tak jsem se dobelhala do koupelny,
kde jsem si opláchla obličej studenou
vodou.

Když jsem spatřila mou tvář v zrcadle,
poté co jsem si ji vysušila ručníkem
bylo mi lépe. To jsem potřebovala.
Hned jsem měla lepší náladu a
cítila jsem se svěží.

Ručník jsem odhodila do koše na
prádlo, který byl vedle umyvadla
a šla si přečíst, onu zprávu, která by
za jiných okolností dost možná
narušila můj spánek. Ještě štěstí,
že mám mysl, která to zvládne sama.

Když jsem na telefonu spatřila její
jméno byla jsem překvapená. Madison.
Ozvala se mi. Konečně. Napsala mi, že
se chce sejít v Central parku tak za
tři hodiny, což bylo v deset. Odepsala
jsem jí, že ji moc ráda zase uvidím
a že se na ni těším.

Vzala jsem si tmavě modré džíny k
tomu černobílou košili a celý outfit
jsem doplnila džínovou bundou,
perfektně se hodila do chladnějšího
podzimního dne, kterým byl právě
ten dnešní.

Žena, která na mě koukala skrze můj
odraz v zrcadle vypadala sebejistě.
Působila vyrovnaně i přesto, že ve
svém nitru skrývá obavy, které se
mísí s nejistotou. Její oblečení bylo
takové....spíše neformální s lehkým
nádechem elegance, což byl přesně
můj styl.

Vlasy jsem si jen vyfoukala kulatým
kartáčem, aby měly nějaký ten objem
a poté jsem byla připravena vyrazit. 
Než jsem vyrazila navoněla jsem se.
Chtěla jsem vypadat co nejlépe, až
Madison uvidím. 

Když jsem byla připravena zjistila jsem,
že mám ještě hodinu čas a tak jsem si
vzala malý batoh a šla jsem do Central
parku.

Po cestě jsem ucítila vůni čerstvého
pečiva a to právě ve chvíli, kdy jsem
míjela pekárnu. Musela jsem se
zastavit, protože jsem si uvědomila,
že jsem si zapomněla dát snídani.
Chvíli jsem váhala, ale nakonec
jsem se rozhodla, že si koupím
aspoň dva Red Velvet muffiny.

Už jsem si je tu párkrát dávala,
ale dnes jsem je měla čerstvé a tak
byly daleko lepší. Abych neměla
výčitky z toho, že utrácím jen za
sladké dala jsem si k nim ještě
Latté.

Po snídani jsem pokračovala ulicí
dál do Central parku, který byl
na dohled. A protože jsem měla
ještě čas zastavila jsem se v
knihkupectví.

,,Dobré ráno Arthure! pozdravila jsem
  prodavače, který byl zároveň
  majitelem obchodu.

  S Arthurem se znám už pár let. Je to
  starší muž, ale dobrý člověk. Vždy když
  přijdu k němu do obchodu tak si při
  výběru knihy stihneme trochu
  popovídat. Vždy mě vyslechne a
  občas mi vypráví nějaký příběh z 
  jeho života. Nevadí mi to, pokud
  zrovna nemám na spěch. Ale někdy
  je těžké při všem tom mluvení mít
  pojem o čase a tak se tu občas zdržím
  i déle než bych chtěla.